CHOSEN {Avengers} - pozastaveno

13.

Elena

Hned, jak mě zasáhla informace o tom, co se stalo zbytku týmu a mému otci, utekla jsem opačnou stranou z domu. Potřebovala jsem si to všechno dát dohromady, pročistit si hlavu.

Došla jsem na onu vyhlídku, kam jsem chodila pokaždé. Sedla jsem si na lavičku a svůj obličej schovala ve svých dlaních. Můj život se aktuálně zbortil jako domeček z karet. Vůbec jsem nevěděla co dělat. Občas se ze mě ozvaly vzlyky.

"Je to moje vina." Ozval se zlomený Stevův hlas a sedl si ke mně. "Najdu ho. Slibuji." Objal mě a já mu to oplatila.

„Co když je už-"

"Určitě ne." Zesílí stisk kolem mého těla.

„Musíme je najít," vydechla jsem a položila hlavu bradou na jeho rameno.

"Najdeme." Hladí mě po zádech.

Po chvíli jsme se odtáhli.

"Vyřešíme to." Pousměje se a já mu věřím.

Taky se pousměju a všimnu si, že se nějakým způsobem držíme za ruce. Zčervenala jsem tak, že by i rajče závidělo.

Pohladí mě palcem po ruce za kterou mě drží.

„Tobě to Natasha řekla?" vzdala jsem se všech naději, že by v životě mohlo být ještě něco normálního.

"Co by mi měla říkat?" Nechápavě se na mě podíval. No ne? Že by Nat jednou mlčela?

„Eh nic. Niic," nervózně jsem se usmála.

"Dobře.. půjdeme zpátky?" Zeptal se.

Jen mlčky přikývnu a oba se zvedneme k odchodu. Vydáme se zpátky.

Rebeca

Sedím na verandě, čaj mám už nějakou tu chvíli vypitý a jsem zabraná do svých myšlenek, když vedle mě cvaknou dveře.

„Beco?" oslovil mě Bruce, který zrovna vyšel ze dveří.

"Ano?" Otočila jsem se na něj.

„Rozumíš technologii v quinjetu?"

"No, možná trochu. Co je potřeba?"

„Bude třeba ho obsluhovat během toho, když budeme mimo něj. Já ho nebudu moci hlídat, až budeme na misi," vysvětlil.

"Jakože poletím s vámi a budu tam?" Zeptám se zaraženě.

„Musíme všichni, ale zatím budeme obhlížet místo, kde k tomu došlo."

"Dobře. Kdy se letí?" Zvednu se z lavičky, na které jsem doteď seděla.

„Dnes večer, až se připravíme. Počítá se s tím, že ráno budeme na místě," odpověděl mi a opřel se ramenem o klenbu ve dveřích.

"Dobře. Už to vědí všichni?" Vezmu hrnek ze stolu.

Přikývl.

"Hele jenom, chtěla jsem se zeptat. Je normální, že mi občas škube v jizvě? Občas to dost bolí." Vyhrnu si trochu mikinu, aby mi viděl na ne zrovna dávno pořezaný bok.

„Zkontroluju tě, ale budu k tomu potřebovat nějaký věci a ty mám v letounu," uvědomil mě a já souhlasně přikývla.

Odložila jsem hrnek a šli jsme k letounu.

Vytáhl potřebné věci a ukázal mi, kam si sednout.

Posadila jsem se a vyhrnula si triko. Bruce mi to prohlídnul a nakonec se usmál.

"Hojí se to. Nervy a svaly přichází zase k sobě, proto tě to bolí." Usmál se a věci si uklidil.

"Dobře, děkuju." Usměju se.

„Není zač," přikývl a sedl si na jedno ze sedadel v letounu. Já si jdu pořádně letoun projít.

Postupně k večeru se všichni přesunuli do quinjetu a chystali jsme se k odletu. Elena s Natashou se ještě loučili s Laurou a dětmi. A já po celém dni viděla Buckyho. Odložím si věci a jdu k němu. Když jsem k němu došla, podíval se po mně.

"Můžu?" Zeptám se a ukážu na místo vedle něj. Přikývl a trochu se posunul, aby uvolnil víc místa k sezení. Sedla jsem si vedle něj. A chytila ho za ruku.

"Hlavně tam nedělej hlouposti.."

„Nebudu," podíval se vzápětí na mě a jeho hlas byl opětně tišší, jako tehdy při našem prvním setkání.

Pousměju se na něj. Člověk by ani nevěřil, že někdo tak zraněný životem, muže být tak dokonalý.

„Půjdeš s námi?"

"Budu hlídat quinjet. Takže doufám, že až se vrátí ostatní, tak budeš nimi."

„Jasně, že budu. Pokud mě někdo někde za rohem nepraští po hlavě."

"To neříkej." Zamumlám.

„Jen žertuji," zasmál se a v tu chvíli ho někdo přetáhl novinami po hlavě.

„Bacha na to, co si přeješ," upozornil ho Kapitán a zase odešel za ostatními k pilotování.

"Vidíš.."

„On mě bije," zakňučel jako pokárané zvíře. Obejmu ho a vydechnu. Taky mě objal a pousmál se.

"Předtím, na té verandě.." začnu a kouknu na něj.

„Nech to být," políbil mě na tvář a bylo mu tak nějak jedno, že by se ostatní dívali. A taky že se dívali. A moje reakce? Ano zčervenání. Vysloužili jsme úsměvy a taky gratulace. Proč taky ne, že? Vždyť to je úplně normální. Pak jsme si šli lehnout. Za několik hodin jsme byli na místě a přistáli jsme hodně daleko od místa, kde se celá událost stala.

"Tak buďte opatrní a kdyby něco, řekněte a já přiletím." Usměju se na všechny.

„Taky dej hlavně pozor na sebe," upozornila mě Elena, než s pár lidmi opustila letoun.

"Jasně," Usměju se a ještě se vrátí Bucky. "Máš už být na cestě."

„Ani rozloučit se už dneska člověk nemůže," nahodil uražený pohled.

"Ale můžeš." Usměju se.

Usmál se a přišel ke mně. Vzal mě za ruce. Sleduji ho a usmívám se.

„Takže zatím?" zeptal se.

"Vrať se." Líbnu ho na tvář.

„Vrátím," uculil se a objal mě. Oplatím mu objetí. Po té jsme se odtáhli a on odešel. Posadila jsem se k řízení a čekala na ně.