CHOSEN {Avengers} - pozastaveno

28.

Rebeca

Vzbudila jsem se a nechápala proč jsem na ošetrovne. A proč mám kyslíkovou masku? Posadila jsem se a rozhlédla jsem se po pokoji. Sundala jsem si masku, když jsem si všimla stříbrných vlasů a jejich nositele v kresle.

"Pietro?"

V ten moment sebou trhl a probral se. Podíval se po mně překvapeně, ale pak se usmál a oddechl si.

„Probrala ses," řekl s úlevou.

"Jasně že jo. Neměla bych?" Nadzvedla jsem obočí.

„Otrávila jsi se jedovatým plynem," zvážněl.

"Cože?" Zeptám se zaraženě.

„I Barnes," dodal a pokynul hlavou směrem k vedlejší posteli, kde Bucky ležel.

"Bude v pohodě?" Zeptala jsem se s obavami v hlase.

„Dostane se z toho... Přikývnu.

"Co že tu vůbec sedíš? Jarvis by vám řekl že jsem vzhůru.." Pousměji se na něj.

„Nemůžu tu být?" zasmál se.

"Jen mě to překvapilo." Taky se zasměju. Přikývl v souhlas a usmál se. Mám ho ráda. Je jako brácha. Doufám, že to cítí stejně. Bojím se o Buckyho a svádění od ostatních bych pravděpodobně nezvládla. Ale tak určitě ví že miluji Buckyho.

„Máš hlad?" prolomil moje myšlenky Pietrův hlas.

"Docela jo." Přiznám se.

„Tak já něco donesu. Minutku," řekl a vzápětí zmizel ve stříbrnomodrém závanu. Zamrkala jsem očima a hned byl zase přede mnou. Už i s jídlem.

"Děkuju." Usměji se a vezmu si od něj sendviče. "Chceš jeden?"

„Pokud se podělíš," uculil se a já mu jeden podala. Sedl si ke mně na postel. Proč se mi zdá že je tu něco jinak? Chvíli jsem ho zaujatě pozorovala, jak jedl. Neuniklo mi, že byl nadšený z toho, že byl se mnou. Následně jsem se pustila do svého jídla. Oba jsme za chvíli měli dojedeno a Pietro sbíral nádobí, aby ho uklidil. Koutkem oka jsem se podívala po stále ještě spícím Buckym. "Prý bude spát ještě několik hodin." Přikývla jsem. „Potřebuješ ještě něco?" zeptal se mě po té.

"Myslím že mám všechno." Pousměju se.

„Dobře," přikývl a nádobí odnesl. Znovu jsem si lehla.

Elena

Následující den ještě ostatní dodělávali zbytky příprav na oslavu. Paní, u který jsem objednávala dost mi napsala, že už má hotovo a můžu si ho vyzvednout. Sice se nám přípravy zkomplikovaly, díky tomu plynu, ale i tak to vypadá dobře. Steve se nabídl, té pro ten dort pojedeme raději spolu. Řidičák jsem ještě neměla a nést ho pěšky by bylo riskantní. Nasedli jsme tedy do auta a jedeme do té cukrárny. Za nějakou dobu jsme tam dorazili. Nebylo to nakonec moc daleko. Vešli jsme dovnitř a paní, co to tam vlastnila, nás uvítala s úsměvem.

"Už na vás čekám. Mam to vzadu, tak já vám to přinesu." Usmála se a už šla dozadu.

„Pomůžu Vám s tím," nabídl se ještě narychlo Steve.

"To je v pořádku mladíku." Usmála se a zmizela vzadu. Netrpělivě jsme čekali, jak dort bude nakonec vypadat. Když se s ním cukrářka nakonec ukázala, vyrazilo nám to dech. Byl velký a tak ho měla na vozíku, protože ho nést by byla vražda. Ale byl tak nádherný a povedený. Daleko hezčí, než jsem myslela. "Doufám, že jsem splnila očekávání." Usmála se na nás.