CHOSEN {Avengers} - pozastaveno

29.

Rebeca
Ráno jsem se vzbudila díky zvukům, které vycházely z koupelny. Došla jsem tam a našla jsem Buckyho, který zvracel. Včera jsem se domnívala správně. Jenže nejspíš se potom ještě dodělal, ale u toho jsem už nebyla. Došla jsem k němu a pohladila jsem ho po zádech. Cuknul sebou, ale měl jiné starosti. Přestal konečně zvracet a nabíral dech.

"Donesu ti kafe." Dala jsem mu ještě ručník a zvedla jsem se.

„Díky," vydechl a podíval se po mně unaveným pohledem, než se taky zvedl a šel se umýt u umyvadla. Došla jsem mu udělat kávu a vzala jsem to i s láhví vody a práškem, který by mu měl ulevit. Když jsem se vrátila do pokoje, už seděl na posteli převlečený do čistého. Když byl v koupelně, měl na sobě stále oblečení z večera.

"Tady je kafe a tady prášky." Podám mu to a sama se jdu převleknout.
„Ty se na mě nezlobíš?" Ozve se.
"Měla bych?" Zamumlám.
„Za to, co jsem včera dělal?" řekl polohlasem.
"Samozřejmě, že se mi nelíbí, že ses včera opil, ale nic s tím neudělám." Zklamaně se na něj podívám. Očividně mu dochází, že se choval jak idiot.
„Co mohu udělat, abych ti to vynahradil?" zeptal se nadějně, i když jeho pohled padal směrem k zemi. Vydechnu. Nevím co mu mám říct.

"Máš mě ještě rád? Já jen.. nevadí mi, že si tancoval s Wandou, spíš to, že si pak pil a sotva sis mě všimnul po hodině a to jen díky tomu, že jsme byli zrovna vedle sebe u baru." Řeknu to smutně a dívám se do země.
„Já tě nemám rád, Beco," řekl a zvedl se. Vydal se ke mně a zastavil se přede mnou. „Já tě miluju."

"Mně to tak nepřijde." Zamumlám a steče mi slza. Pohladil mě po rameni. Zvedla jsem k němu pohled a jemně mě políbil. Položila jsem mu ruku na hrudník a za triko jsem si ho přitáhla blíž k sobě. Za pas si mě též přitáhl k sobě. Stále jsem z něj cítila zbytky alkoholu, ale nijak mi to už nevadilo. Miluje mě a to je to hlavní. Za chvíli jsme se odtáhli kvůli nedostatku kyslíku. Pousmála jsem se. Jak mě vůbec napadlo, že by mě už neměl rád?

„Takže? Pořád ti to nepřijde?" zeptal se.
"Nerýpej." Zamumlám.
„Nerýpám."
"Jojo."
„Zlatoo." Přitáhnu si ho k sobě za triko a políbím ho. Jenže jaksi se mi povedlo při vší mé síle mu ho natrhnout. Usmála jsem se do polibku a zapletla mu prsty do vlasu.

„Mám žaludek pořád na vodě, tak žádný velký divočiny," řekl mezi polibky. Lehce zakňučím a odtáhnu se pro vzduch.

„Co si to vynahradit dneska večer? Jen se trochu prospím a dám se dohromady."
Začervenám se a přikývnu. Usmál se a políbil mě na čelo. On mě do rozpaků uměl přivést vždycky.

"Tak dobrou." Usměju se na něj a nechám ho ať si lehne. Jenže on si mě přitáhl k sobě do objetí a odmítal pustit.
"Ale, ale. Seržante." Zašeptám.
„Zůstaň," podíval se na mě nevinným kukučem.
"Fajn." Zamumlám a líbnu ho. Nejde mu říci ne. Usmál se a opětoval mi to. Společně jsme si lehli a Bucky mě objal kolem pasu. Přitulila jsem se k němu a po chvíli jsme upadli do říše snu.

Elena
V tuto dobu bych pravděpodobně spala, kdyby mě Steve nevytáhl ven s ním jít běhat. Proklínala jsem ho za to.

"Přestaň se mračit a usměj se." On mě bude ještě buzerovat? Tak to ne.
„Mám kocovinu. Co víc bys chtěl," zamumlala jsem a dál za ním běžela.
"Běh je nejlepší lék na ni." Usmál se, pokud to ještě víc šlo.
„Ty ji máš taky?"
"Ne." Zasmál se a já ho propíchla pohledem. Zastavila jsem se a rozhodla se být tvrdohlavá. On mi tu říká o léku na kocovinu a přesto ji sám nemá?
„Dál nejdu," řekla jsem.
"Ale jdeš."
„Co když ne?"
"Tak tě donutím. "
„Nemyslím si."
Došel ke mně, chytil mě za ruku a vyběhnul. Lekla jsem se, jak jsem to nečekala. Po pár krocích jsem však zakopla a spadla na něj, takže jsme oba dopadli na zelený trávník v Central parku.
"To nevyšlo podle mých představ." Ozval se.
„Ještě řekni, že jsem nešikovná a něco se stane," zavrčím. "Nic neříkám."
„To je dobře," zvednu se a pomůžu mu.
"Běžíme?" Zeptal se s nadějí v očích.
„Když budu moci vybírat trasu příště."
"Dobře dobře." Zasměje se.
„Můžeme jít," sladce se usměju a totálně změním svůj přístup. Steve nade mnou zakroutil hlavou a vyběhli jsme.

Asi po hodině jsme se začali vracet. Dorazili jsme zpátky k Avengers Tower a vešli dovnitř. „Až uvidíme Tonyho, prosím připomeň mi, abych mu vrazila za ten včerejšek."
"Mám mu radši vrazit já?"
„Myslím, že tě Pepper ještě podpoří."
"Jsi v pohodě? Z toho co dělal.." Pohladil mě po zádech a starostlivě se na mě podíval.
„Byl opilý. Normálně by to neudělal... Doufám," podívám se po něm sklesle a smutně se pousměju.
"Promiň, že jsem u tebe nebyl."
„Byl jsi na druhé straně místnosti. Nemohl jsi to ovlivnit.." Přikývnul, ale bylo vidět, že ho to trápí. Vzala jsem ho za ruce a vtáhla do výtahu, u něhož jsem už čekali. Zmáčknu číslo patra, kam potřebujeme a jakmile se za námi zavřou dveře, pohladím ho po tváři.
„Pokud ti to zvedne náladu, klidně mu vraž," usměju se na něj. Usmál se. Konečně.

Doufala bych, že dneska se to nestane, ale výtah se rozhodl stávkovat. Zasekl se uprostřed cesty nahoru a zároveň se otřásl.
"Už by s tím měl něco udělat." Postěžoval si Steve.
„Vadí ti to?" zasměju se, protože on byl ten poslední, kdo mě tu uklidňoval.
"Ne, ale nechápu, že se to zasekává."
„Třeba je to schválně a nebo si na nás Jarvis zasedl."
"To si nemyslím." Zasmál se a chytil mě za boky.
„Aspoň nás Tony dokázal sblížit s tátou," najdu aspoň něco dobrého.
"Pravda." Usmála jsem se. On taky a chvíli na to spojil naše rty. Objala jsem ho a polibek mu oplatila. Ten výtah nás dokázal sbližovat ještě víc, než jsem myslela. Je to kouzelný výtah. Neumí sice kouzla, ale kouzelný fakt je. Po chvíli jsme se odtáhli.

„Co teď?" zeptala jsem se.
"Asi budeme muset počkat." Přikývla jsem a opřela se zády o stěnu výtahu. Najednou mě začal líbat na krku. Opravdu chce z této chvíle vytěžit co nejvíc. Nechala jsem se. Neměla jsem důvod se mu bránit. Pokud neměl rád malé prostory, tak si právě nejspíš našel zábavu, jak to ignorovat. Udělal mi na krku znaménko. Vydechla jsem a pohladila ho po ruce. Usmál se, cítila jsem to proti mé kůži
„Parchante," zamumlala jsem a nijak se netrápila tím, že to pro něj není slušné slovo. Proč taky. Vojáček si musí holt zvykat, jestli mě chce mít dál.
"Mluv slušně." Zamumlal a kousnul mě. On mě kousnul!
„Nee," zakňučela jsem, když to zopakoval. Asi by to mělo bolet, ale spíš to bylo mučení.
Nevnímal mě a pokračoval. To snad nemyslí vážně. Fajn jak chce. Když se lehce natočil zády ke mně, plácla jsem ho po zadku.
"Ale, ale." Zasmál se. Jeho to baví? No to si dělá opravdu srandu. Nejhorší, když nevíte, jak ho potrestat, protože tomu zmetkovi se to ještě líbí! Znovu mě políbil a já mu to oplatila. Začala jsem litovat, že mám na sobě jen kraťasy a sportovní podprsenku. Jeho ruce jezdily různě po mém těle. Bylo to příjemné a líbilo se mi to. Všechno vypadalo klidně do doby, než si mě vysadil kolem pasu.
"Neudělám nic co nebudeš chtít." Řekl a políbil mě.
„Zatím se neděje nic, co by se mi nelíbilo," usměju se a oplatím mu to. Usmál se a polibky se mi přesunul na hrudník. V tom jsem mu rukama zajela do vlasů a lehce za ně zatáhla. Vydechl. Uculila jsem se a zůstala ho pozorovat. Mel v očích jiskřičky. Je krásný. Oči v barvách moře. Ztrácela jsem se v nich. Dokázala bych se nad ním rozplývat napořád.
"Copak El?" Usmál se.
„Přemýšlím nad tím, jak je možné, že existuje něco tak dokonalého, jako ty."
"Na tebe nemám."
„Ale houby." Zakroutil hlavou.
„Neštvi mě."
"To bych si nedovolil." Zasmál se. Najednou sebou výtah trhnul a rozjel se. Na poslední chvíli jsem se chytla vojáka a zděšeně se rozhlížela.
"El klid. Jen se to rozjelo."
"Jo, jen jsem se vyděsila," zasmála jsem se vlastnímu omylu. Taky se zasmál a po chvíli jsme vystoupili z onoho zakletého výtahu. A vydali se co nejrychleji k pokojům. Zavřeli jsme se v pokoji. Abychom se dokázali zachránit na poslední chvíli před krušným světem za dveřmi.

————
Hello guys doufám že se vám část líbí a omlouvám se za případné chyby:)