Elmo můj roztomilý mazlíček #1

Dva Elmové? To je už příliš!

Andyho předmluva: Takže... nejsem si ani jistej, že tohle by mělo spatřit světlo světa, ale je to bez smyslu stejně jako vždy, takže by to vlastně nemělo nikomu vadit. TheDerilloScene opět děkuju za inspiraci. 😂

Myslíte si, že je ten svět jednoduchý? Ano? Tak to vás zklamu, protože rozhodně není. Možná bych byl sám radši, kdybych žil v blažené nevědomosti, ale to bych nebyl já, kdybych nestrkal čumák tam, kde bych neměl, nebo kdybych se neochomýtal okolo věcí, které by mě teoreticky nemusely zajímat.

Každopádně, ten barák byl opuštěný snad od dob dinosaurů. Proto mě možná překvapilo, že se tam někdo vůbec odvážil vlézt (mezi ten mezihvězdný prach z Velkého třesku, pavouky, či cokoliv takhle špatného) a blikat morseovku, nebo co to tam ono podivné individuum dělalo. I tak bych nejspíše neriskoval vycházení z mého útulného (a taky pěkně zaneřáděného) pokoje jen kvůli nějakému -bez odpuštění - dementovi, co se rozhodl zahrát si na Robina Hooda, nebo něco takového. Zaujalo mě až poslední chabé zablikání, než mu baterka nadobro zdechla. („Konečně!" zaradoval jsem se s pocitem zadostiučinění a zatleskal na znamení, že je mi jedno, kdo to vlastně je.)

Dokud tam nezačla zářit nějaká červená koule, smál jsem se jako pominutý, protože představa nějakého vyděšeného chudáka v útrobách staré barabizny mě bůh ví proč neskutečně bavila. Jenže ta rudá záře mě vzápětí naprosto zhypnotizovala, asi jako když máte velmi nudnou hodinu matematiky a s vědomím, že umírat budete ještě nejméně půl hodiny, hledíte na velice zajímavou skvrnu na zdi, v lepším případě na mouchu, která přece "u Merlinových chlupatých noh chodí po stropě vzhůru nohama!" No a tak jsem se rozhodl to prozkoumat, i přes tu nepatrnou šanci, že se přitom někde s mojí šikovností přizabiju.

Vzal jsem ze stolu baterku, zkontroloval, že svítí, do kapsy hodil klíče a vyletěl ze dveří rychlostí světla. Kterou jsem potom teda i sletěl ze schodů, hlavou napřed. Po pár schodech nohama napřed. Pak znova hlavou a nakonec první do kuchyně vpadla moje ruka. Máma vážně nevypadala nadšeně. Podívala se na mě výchovným pohledem (jakoby říkala: „Po kom zdědils tuhletu mozkovou chorobu?") a zeptala se na otázku, kterou by položil snad každý rodič: „Kam to sakra letíš?"

Nějak jsem se zvedl ze země a dokulhal ke stolu, abych nespadl znovu.

„Venku svítí jakýsi červený světlo, jdu to prozkoumat."

Bohužel, jak všichni asi čekali, jediné čeho se mi dostalo byl pohlavek a jekot o tom, že mám mazat do pokoje, nebo taky jestli mi hrabe.

Takže to dopadlo neslavně. Pokus o slezení na zem po okapu jsem zamítl hlavně protože po pádu ze schodů jsem neměl chuť vymlátit si zuby ještě o chodník. Červené světlo se mezitím přemístilo před barabiznu. Otráveně jsem vzal jediné, co mi mohlo pomoct - dalekohled - a mhouřil oči, abych aspoň měl ponětí, kdo, popřípadě co by to mohlo svítit.

Když jsem teda tu červenou věc (a taky nějakou černou skvrnu vedle) našel, málem jsem se praštil o radiátor. Bylo to chlupaté, od krve, dokonce i plyšové. A co je krvavé, chlupaté, plyšové a rádo to zabíjí mou osobu, ať už je to v jakémkoliv životě, kdy jsem se tady objevil? Ano, Elmo. Takže když se otočil, zadělal jsem záclony, udělal pár kroku dozadu a v tom nepořádku za mnou zakopl. Ta rána přivolala mamku, znovu.

„Co zase vyvádíš?!" zaječela.

„Elmo. Venku. Chce mě zabít."

„Co-"

„Zabít mě! Nebo jsem mluvil nesrozumitelně?!"

„Kdo by tebe zabíjel?"

Tu větu jsem si přeložil jako: „Proč by si někdo zbytečně přidělával práci? Ty to zjevně dokážeš i sám."

„Je to Elmo. Nikdy se nevzdá! Zabije mě, vykuchá a vystaví v krematoriu jako vědci mimozemšťany! Moji krev použije na svou srst. Zotročí vaši mysl a ovládne galaxii! Žádná planeta neunikne, jsme odsouzeni k záhubě!" Můj hlas se mi při tom proslovu zdál tak o dvě oktávy nižší, místy o dvě vyšší, podle toho, co jsem mluvil. Ty teorie o mně byly ony vyšší tóny.

„Co to meleš?"

„Přichází zkáza! Začne mnou a pak už ho nic nezastaví! A všichni tragicky zhyneme!" zařval jsem, teatrálně obrátil oči vsloup a praštil hlavou do podlahy.

„Už vidím světlo! Apokalypsa přichází, všichni zhynete, slyšíš? Tohle je konec!" Protahoval jsem slova, snažil se o vážný tón, celkově jsem zněl vážně velmi prorocky.

„Konec! Nemá to smysl. Umřeme!"

Normálně, připadal jsem si jako v Hamletovi. Takový herecký výkon jsem nevydal ani v dramaťáku na základce a teď jsem byl na sebe právem pyšný.

„Počkej tady." řekla máma ustaraně. (To byla jediná její pochvala za mé schopnosti vše dramatizovat. Je vážně milá.) Nechápal jsem proč to vůbec říkala, v mém současném stavu ochromení bych stejně neušel ani centimetr. Měl jsem špatný pocit, že jde volat psychiatrickou léčebnu. Ten se ukázal jako pravdivý. A tak mě sbalili, odvezli kamsi za psychologem, bez omluvy za nevhodné zacházení.

Hmpf, tohle je ještě ta hezká část pohádky na dobrou noc pro děti.

V léčebně to bylo špatné, bílé, špatné a znovu bílé. Takže nudné. Dokud jsem neobjevil klíče od pokoje (čtěte cely, prosím).

Pak začal průzkum. Elmo se nacházel nedaleko. Přesně ve vedlejším pokoji, ze kterého každý večer vycházela rudá záře, ozývalo se divné vrčení, nebo taky hra na kytaru (jediné, co jsem nechápal byla právě kytara). Věděl jsem, že se tam ten zbabělec červená schovává, neodpustil si trochu dobrodružství a pak ten pocit, že jsem ho dopadl při činu (i když to byl poslední čin - můj poslední čin samozřejmě).

Probíhalo to jednoduše, zapadl jsem za dveře a poslouchal dva hlasy znějící jako vražedná meluzína. Ano, dva. Černej Elmo (neboli ta černá skvrna od barabizny) vypadal vážně děsně. Navíc, byli tam oba, takže takhle, když stáli vedle sebe, šlo vidět, že jsou jak přes kopírku, až na tu barvu. Upřímně řečeno, uvítal bych zpátky svého starého známého červeného sólo vraha. Ne démoního černého zablešence s drápy velkými jako malý motyky do zahrádky. Diskuze začla jednoduše prskáním, které mělo znamenat: „Jak ho zabijeme?"

„Strunou na kytaru. Potřebuju informace, co jsem si nechal v tvé hlavě."

„Třeba si je sežer, mně stačí samopal."

„Když mluvíš o žraní, mám hlad..."

„Buď zticha a vem si ty zatracený informace."

„Ta tvoje hlava je jako sejf."

„Drž už hubu!"

Pak se černý Elmo rozpadl. A červený za pár vteřin zčernal.

Normálnímu člověku by to znělo asi jako: "GwbxiendonwofendondidlJDNDKDNDJDBXK!" ale zkušený překladatel jako já zvládne přeložit i tohle.

Kdybych to shrnul nějak pochopitelně: Černý Elmo chtěl informace, posedl červeného, přešel ke dveřím, páč mě nejspíš viděl, nebo slyšel... a konec jistě znáte. Pravděpodobně mě zabil strunou na kytaru a zakopal.

A ponaučení? Nikdy nebuď kretén a neschovávej se za dveře...