Elmo můj roztomilý mazlíček #1

Jak jsme pořádali oslavu, aneb duchové útočí...

Ten den byl přesně takový, jako každý pátek. Všichni se skrytě těší na nadcházející víkend, někteří pořádají menší oslavy a podobné nesmysly, které mi vždy přišly naprosto zbytečné. No, tenhle pátek se konala oslava i u nás. Narozeniny jsou takové pohřby s konfetami a dortem, řekl bych. A když si můj bratr pozval domů celou delegaci svých hladových a zdivočelých spolužáků (malých otravů pijících krev nevinným Elmem prokletým lidem) já si přizval Ashleyho.

Sotva nás ze školy vyzvedla mamka s tím, že už jsou tam a řvou jako smečka neandrtálců, ovanula mě nadcházející smrt. Snažil jsem se působit naprosto přirozeně, bezúspěšně.

Rozrazil jsem dveře do domu a málem sejmul tak pět malejch divochů. Skoro jsem se smíchem zařval: „Strike!" a odkopl je, na poslední chvíli jsem si to ale rozmyslel. Sice mě ta představa mé osoby stojící u dveří, odkopávající smetí, které následně letí vzduchem lákala, ovšem reakce mých rodičů už tak moc ne.

Všechny oči, co se právě obrátily na mě, svítily jakoby je posedli démoni a já měl chvilku strach, že mě ti maloši obětujou. Pak jsem ale někde hluboko v mysli vybral zbytky své povýšenosti, inteligence a sebevědomí. Už v tu chvíli jsem věděl, že tyto vlastnosti budou v nejbližších dnech krutě potlačeny a zredukovány na minimum. Jejich síla nebyla nekonečná a nejpozději do večera byl předpoklad, že se budou tísnit v té nejzazší části mého mozku, snažit se znovu obnovit.

Ashley následoval v těsném závěsu. Pochyboval jsem, že je na tom podobně, spíš mi to přišlo, jakože je mu to celkem jedno.

„Padejte, chci projít." zavrčel jsem na ně. Chvíli na mě hleděli, jako bych spadl z Pluta a měl na hlavě tykadla, pak se ale rozprchli. S úlevou jsem se vyzul. Prošel jsem rituálem přivítání a zapadl s Ashleym do svého pokoje. Bez všech hudebních instrumentů vypadal ponuře a prázdně.

Chvíli byl klid. Už jsem začínal doufat, že mi dají pokoj, když v tom najednou...

„Arghaaaaa!"

Podíval jsem se na Ashleyho, jestli ho náhodou neposedl jeden z Elmů. Nic. V duchu jsem si oddechl.

„Že by se snížily počty živých?" zadoufal jsem.

Ale ne. Jen se střelili Nerfkou. Jaká škoda. Kdyby se jeden z nich třeba omylem nabodl na kliku, musel bych to sice uklízet, ale bylo by tady hned veseleji! Nebo klidněji...

Jediný dárek, co se dal použít, byla knížka "Prázdniny blbce číslo třináct". To jsem se na to podíval, s vědoucím výrazem přeletěl to malé smetí pohledem a s vážnou tváří se zeptal: „Tak, kterej z vás to je?" Asi to nepochopili, protože poprvé za celou tu dobu zmlkli aspoň na chvilku. Byl jsem na sebe pyšnej. Dokud jsem se nezeptal Ashleyho, jestli se dá jíst jedna taková věc, u které se ukázalo, že je to jakejsi šampón... inteligence už tedy byla rozhodně vyčerpaná. Ty děcka toho ve skutečnosti nepobraly víc. Vlastně nic co jsem řekl. Jeden mi sežral i s navijákem to, že mám kamaráda co bojoval v Afgánistánu a kvůli tomu chodí o berlích, když na jednoho zařval: „Dva tisíce bodů!" po Ashleyho vydařené ráně, co toho brejlouna trefila do hlavy, podíval se na mě ten kluk divným pohledem. „Ty brýle stály víc." oznámil mi s vážným obličejem. To už jsem propukl v záchvat smíchu.

„Bodů, ne korun!"

Den utíkal, já bojoval o chvilku ticha a o jídlo, ty malé otravné... ehm, věci se postupně scházely u zapálené svíčky a sedaly si do kroužku kolem mě s Ashleym. Bylo na čase je konečně vyděsit. (Část, na kterou jsem čekal celý rok.) 

Ashley začal předčítat japonskou legendu. Jenže ti otravové pořád mluvili, chechtali se a podobně. Viděl jsem, jak se Ashley snaží nenechat Elma, aby je sežral. Zatím. Bohužel pro ně, tohleto Ashleyho sebeovládání pomalu vyprchávalo a když je každou chvíli okřikoval, ať už sakra drží huby, věděl jsem, že za chvíli skončí.

Plamen pomalu skomíral, obecenstvo se rozcházelo domů, když se ten jeden malej blonďatej pakoš začal znova chlámat.

„Drž už tu tvoji pitomou hubu a polož ten blbej telefon, nebo tě už sakra utopím v akvárku ty malej pitomče!" zařval Ashley a já se odsunul kousek dál, abych neutrpěl brutální ránu, jak rozhazoval rukama.

Ten kluk vážně zmlkl. Ze začátku jsem nevěděl, co ho tak vyděsilo, ale sotva Ashleyho ruce zčervenaly a zplyšověly, přesně jsem to dokázal určit. Naštěstí se ovládl a nezměnil se úplně, takže to bylo v pořádku. Nikdo neumřel.

Sfoukl jsem svíčku a poslední dva mladé členy osazenstva vyhnal pryč, aby se šli schovat, že si zahrajeme hru. S potutelným úsměvem jsem poslouchal, jak se zavírají v koupelně. S Ashleym jsme napočítali do dvacítky a šli. Taťka a mamka nám pomohli, vypínali pojistky, klepali na okno. Já škrábal nehty na dveře a vydával podivné zvuky připomínající umírajícího chameleona a Ashley jim držel kliku tak, aby nemohli vyjít ven. Až začli ječet, usoudil jsem, že to stačí. Jenže Elmo v Ashleyho hlavě měl asi jinej plán. To jsem postřehl, když se kolem rozprskla rudá tekutina a domem se rozlehl jekot malého dítěte. Bylo vážně hezké nebýt jednou ta oběť a vidět, jak to postihne někoho jiného...

Andyho poznámka: Tahleta kapitola je... prazvláštní. Není asi nic extra, nicméně... děkuju TheDerilloScene za inspiraci, neustálé připomínky, ať už to sakra vydám a podobně... 😂