My daddy

Prolog

Z pohledu Valentina:

Už tě sleduji nějaký ten pátek, tvé boky, které se tak krásně při tvé chůzi houpou, tvůj roztomilý, malý, avšak krásně pevný zadeček. Ani nevíš, jak mě bolí, že mě ještě neznáš, ale všechno má svůj čas. Tolikrát už jsem se s tebou chtěl setkat, vlastně už jsme se potkali, tehdy v kavárně, pamatuješ? Jak by si vlastně mohla zapomenout. Byl jsem tam s jednou slečnou, která měla být moje další subina, ale nakonec z toho sešlo. Tehdy jsi mě polila kávou. To, jak si se potom omlouvala, prosila, abych to neříkal šéfovi, bylo hezké, avšak já jsem si mohl představovat jen tvé rtíky kolem mého ptáka. Tehdy jsi měla smůlu, tvůj šéf to viděl a vyhodil tě. Od té doby tě sleduji. Bylo mi líto, vidět tě, když na tebe tak strašně křičel, ale to nevadí, ano? Měl jsem ho chuť zabít, za to, že byl zlý na moji malou holčičku. Ale už se nemusíš bát, už nikdy ti nikdo neublíží. Nenechám ho!

Vím i o tvé finanční situaci, chápu že pracovat a u toho studovat je těžké a od té doby, co tě vyhodili, ještě těžší. Pokud dobře vím, docházejí ti peníze, ale nedělej si hlavu, už budeš semnou. Již brzy.

Z pohledu Angel:

Je zimní den a já jdu po zasněžené ulici. Venku je chumelenice, nevidím skoro vlastní kroky, stopy velmi rychle mizí. Upravím si svůj kabát s kapucí s kožešinou a svou bradu zachumlám do huňaté šály. Abyste pochopili, proč jsem vlastně vylezla v takovém počasí z domu? Dodělávám si vysokou, studuji dálkově a dnes jsem měla termín jedné zkoušky. Normálně bych utíkala do práce, jenže kvůli jedné vylité kávě mě vyhodili. Bylo mi to tak líto a hlavně, tu práci jsem potřebovala. Moji rodiče se o mě nezajímají, nevím, kdo jsou vlastně mí rodiče.
Z přemýšlení mě vytrhl zvuk praskající větvičky. Rychle jsem se otočila, ale nikdo nikde. Šla jsem tedy dál, ale měla sem divný pocit. Co když mě někdo sleduje? Už mi chybí jen sto metrů k mému bytu, konečně. Když jsem došla do svého bytu, sundala jsem si své vysoké teplé kozačky a šla do kuchyně s úmyslem si uvařit čaj, avšak mě ovinula mužská vůně. Otočila jsem se tedy od kuchyňské linky a uviděla vysokého chlapa v černém obleku.

,, Kd-kdo jjste?'' zakoktala jsem se a i když jsem se snažila znít vyrovnaně, můj hlas se klepal, celá jsem se klepala.

,, Uklidněte se, slečno Dark. Posílá mě pan Roth, mám vás k němu přivést. Nedělejte prosím scény, nic se vám nestane, jen prosím pojďte v klidu semnou.'' řekl hlubokým klidným hlasem muž, bez jakéhokoliv zaváhání. A když viděl, že se chystám utéct, chytl mi ruce a znehybnil mě. ,, Myslím to vážně, buďte rozumná, nechci vám nic udělat, tak mě k tomu nenuťte, jediná věc, kterou udělat musím, je závázat vám oči a dopravit k panu Rothovi. Půjdete tedy dobrovolně?'' zeptal se mě a já jsem zjistila, že vlastně nemám ani jinou možnost, tak jsem jen jemně přikývla, nechala si zavázat oči a odvést se do auta, které se po chvíli rozjelo i semnou do neznáma.