Yetti neměl žádné rádio, televizi, internet nebo počítač, zkrátka nic, co by umožnilo kontakt se světem. Jednou sestavil rádio ze součástek, které získal z nefunkční mikrovlnné trouby, jenže rádio fungovalo jen týden.
Jindy se pokusil nasimulovat zdravotní problémy, ale ani to mu nebylo nic platné. Z vrtulníku mu shodili léky s tištěným návodem, jak si je aplikovat, a brožurku první pomoci. Nepřiletěl za ním žádný doktor, nekonalo se žádné vyšetření. Byl si celkem jistý, že pokud by ho skutečně postihly akutní zdravotní problémy ohrožující jeho život, nechali by ho raději zemřít, než by riskovali jeho kontakt s jinými osobami.
Po několika letech samoty se se svou situací smířil. A více než to. Už si nedokázal představit, že by žil jinde. Měl pro sebe celý ostrov o rozloze velkoměsta, nádhernou přírodu nezasaženou člověkem, divokou faunu a flóru, absolutně čistý vzduch a vodu, a nádhernou podívanou ve formě polární záře každý třetí den.
Únik z ostrova byl absolutně nemožný. Ledoborce ani rybáři tu nezastavovaly, přeplavat 140 kilometrů vody o teplotě těsně nad nulou nepřipadalo v úvahu. Přejít v zimě ledem na pevninu nebylo reálné proto, že led nebýval kompaktní, a jediný chybný krok by znamenal pád do vody. I kdyby se z ní nakonec dostal, do deseti minut by zemřel na podchlazení, protože zimní teploty se pohybovaly kolem mínus 35 stupňů celsia.
Wrangelův ostrov byl celý jeho svět. Jen jeho. Přesto se mu občas zastesklo po svobodě. Nikdy nezapomněl na to, že je zde nedobrovolně, že je zajatcem někoho mocného v Moskvě, kterého nikdy neviděl a ani neznal jeho jméno. Bylo to absurdní.
A také čím dál více toužil po lidské společnosti.
A proto před dvanácti lety začal se svým plánem útěku.
Každý měsíc, většinou třetího nebo čtvrtého dne, přilétal vrtulník KA 56 Aligátor s potravinami a dalším proviantem nutným pro jeho přežití v drsných podmínkách Arktidy. Vrtulník nikdy neklesl níže než na nějakých dvacet metrů. Dolů na zem spustil dvě dřevěné bedny a barel s naftou. V jedné bedně bylo jídlo, v druhé různé náhradní díly, oblečení, hygienické potřeby a další věci, o které požádal. Yetti náklad uvolnil ze závěsu a nazpět poslal dvě prázdné bedny z minulého měsíce plus papírek se seznamem požadavků na další dodávku. Když se mu podařilo v divočině najít mamutí kly, poslal je nahoru. Dle nepsané dohody mu pak v příští várce vrtulník přivezl něco speciálního, například přehrávač hudby, čokoládu nebo balíček kávy.
Posádka si zřejmě nikdy nevšimla, že s vrácenými bednami není něco v pořádku.
Každá se skládala z pěti dřevěných latěk těsně nad sebou. Yetti bednu rozložil a zase složil, ale tak, že na kratších stranách zůstaly laťky jen čtyři. Čistý zisk z jedné bedny tak byly dvě laťky. Za měsíc to dělalo čtyři laťky. Za rok pak 48 latěk. A za dvanáct let celkem 576 latěk, které ukryl mimo stanici. Na stanici, v tajné schránce, skrýval notes s nákresem lodi. Potřeboval ještě dva roky a 96 latěk, aby si byl jistý, že vyrobené plavidlo bude dostatečně robustní a s dostatečným výtlakem, aby jej přepravilo k pevnině.
A tou pevninou nemyslel ruskou Čukotku, ale Aljašku. Rusko ho zradilo, když ho poslalo do vyhnanství. A on neměl v plánu se tam vracet. Potřeboval plavidlo schopné překonat Beringovu úžinu do Ameriky, do země, kde by mohl znovu anonymně a svobodně žít.
Yetti zabalil kel do staré vesty, pečlivě ho omotal provazem, aby se neuvolnil a čekal na odpolední přílet vrtulníku.
Vrtulník přiletěl jako obvykle z jihovýchodu, a rozvířil sníh na základně. Muž, který si říkal Yetti, vyšel ven, a v náručí nesl mamutí kel.
Vrtulník se ve vzduchu otočil kolem dokola, a začal nečekaně klesat, až se jeho lyže dotkly sněhu jen pár desítek metrů od jediného obyvatele ostrova.
Yetti zůstal stát metr před ubikací, šokovaný nezvyklým chováním pilota. Dveře vrtulníku se otevřely a vystoupil z nich muž v husté kožešině. Pravačkou si přidržoval beranici na hlavě a rychlým krokem se blížil. Něco přitom křičel, ale jeho slova zanikala v řevu rotoru.
Teprve když se nečekaný návštěvník přiblížil na tři kroky, Yetti zaslechl, co říká.
„Nastupte si," volal muž. „Honem! Dělejte!"
Muž, který se jmenoval Aivars Balakin, položil mamutí kel na zem, a váhavým krokem zamířil k helikoptéře.
