Damoonight [ 윤 민 ]✔

5.🌙

Yoongi

Nechápal jsem.
Jak tenhle kluk může vědět že je má skříň odemčená?
A proč tu u mě stojí? Proč semnou vůbec mluví když mě nezná?
Na tyhle otázky jsem se pokoušel najít odpověď ve své hlavě.
Když jsem na nic nepřišel, zahleděl jsem se intenzivně do jeho karamelových očí...ale taky, marně.

„Ech, dívej." Promluví blondýn stále se širokým úsměvem.
Jakoby se jím snažil upoutat pozornost od těch modřin.
Dvěma prsty se zahákne o tenký železný úchyt a dvířka předemnou otevře až dokořán.
Je o dost prostornější než jsem čekal.

„Ale i tak bych ty klíče, být na tvém místě, radši používal. Můžou se ti do ní dostat nějací dementi a ukrást ti věci."
Jeho slabý hlásek je pro mé uši jako ten nejkrásnější tón.
A že už jsem jich slyšel když hraju na klavír.

Po chvíli trapného ticha se odhodlám k přikývnutí a sklouznu pohledem ke svým teniskám.
Nerad se dívám neznámým lidem do očí. Je mi to jednoduše nezdvořilé a dosti nepříjemné.

Blondýn se pouze uchechtne a přitiskne mi k hrudi tenkou ale zato velkou modrou učebnici.
Založím si ruce tak aby mi nespadla a hodím po klukovi nechápavý výraz skrze modré neposlušné prameny.

„Ty chodíš do druháku, viď?"
Kladně pokývám hlavou.
Nejsem momentálně schopen se chopit jakéhokoli slova.
Nějak mi to hlasivky neumožňují.
Jeho úsměv se jen rozšíří přičemž se mu oči srovnaly do rovné linie a najednou vypadal jako...koťátko?

„To je úžasný! Taky chodím do druháku! A teď máme matiku, tak pojď, dovedu tě do naší třídy."
Skoro mi upadla čelist nad tím jak pozitivně to bral, a že se kvůli mě takhle raduje.
Tento člověk je vážně ...zvláštní.

To už mě ale uchopil za zápěstí a prolézali jsme mezi jednotlivými studenty kteří už spěchali na hodinu.
Dovedl mě po schodech do druhého pavilonu hned k prvním bílým otevřeným dveřím.
Mé oči klouzaly po všech žákách kteří buďto seděli za stoli a povídali si, nebo byly po skupinách a smáli se na celé kolo aby tak upotali svou pozornost.
Hmm..to ta má minulá třída byla o dost horší teda.

„Jen pojď, sedneš si ke mě protože jinde už není místo."
Možná to chtěl říct trochu vážně, ale moc mu to nešlo.
Jeho nadšení nelze jen tak přehlédnout.
Dojdeme až úplně k zadní lavici u otevřeného okna kterým sem proudí příjemně chladný vánek.
Usednu za lavici a unaveně si hlavu podložím dlaní, kterou se loktem zapírám o tvrdou desku.
Ještě hlavně neusínej Yoongi! Až v hodině!

Neustále jsem si v hlavě tuto větu opakoval, což mé oči donutilo zavřít víčka a já se tak pomalu nořil do říše snů.
Vmžiku se celou třídou roznese hlasité zařinčení zvonu a to mě vyrušilo.
Nad tím si jen odfrknu a bez ohledu na to že už před tabuli stojí učitelka, si vytáhnu svůj ještě nepoužitý notes s linkami na jenž začnu propiskou kreslit noty.
Právě mě napadl úžasný tón který bych mohl doma na klavíru vyzkoušet.

„Copak to kreslíš?" Ozve se u mého ucha ten jemný ale tentokrát už o něco tišší hlásek.
Až teď si uvědomím že mi celou dobu kouká ten kluk přes rameno.I hned si půlku notesu překryju dlaní aby si ta slova nemohl přečíst.
„Píseň." Špitnu skoro neslyšně.
Blondýn se lehce zasměje a skloní se ke svému batohu.
Nemám nejmenší tušení co to má znamenat.
Ale snad mi dá pokoj a dopřeje chvíli klidu.
Nemám moc rád společnost lidí, vyhovuje mi být sám už jen z toho důvodu ...že si musím zvyknout.
Neboť já jsem jiný.
Už můj vnějšek vyjadřuje to že Asi nebudu obyčejný kluk a lidé na to nejsou zvyklí tak se semnou raději nebaví, a to je jedině dobře.

V uchu se mi náhle rozezní až zřetelně nějaká z písní.
A mám dokonce takový menší dojem že jí znám.
Prsty si v uchu nahmatám malé sluchátko které, jak vidím, spojuje šňůrou i to druhé které má chlapec rovněž v uchu.

Na mobilu si něco prohlíží a přejíždí palcem po displeji jako by šlo snad o život.
Když už se ho chci zeptat co to dělá, píseň hned vystřídá další.
Taková pomalá a uklidňující.
U té by se báječně usínalo.

Blondýn vzhlédne skrze světlou afinu do mých očí a očividně čeká na mou reakci.
„A co tahle? Líbí se ti?"
Pokrčím nerozhodně rameny a zaposlouchám se do ní.
„Není špatná."
To ho donutilo k úsměvu a opět mi nakoukl přes rameno.
Bez dalších slov zabodl prst do jedné z mých not.
„Co je to za notu? Ty se v tom vyznáš?"

Přikývnu do rytmu melodie která nám oboum stále hraje v uších.
„To je cédur." Zašeptám tak aby to slyšel pouze on.
Udiveně na mě pohlédl a prst posunul k další notě čekajíc na mou odpověď.
„Amoll."

„To by chtělo nějak oživit, nemyslíš?" Věnuje mi svůj úsměv a poté si z pouzdra vytáhne červený fix kterým mi noty začne postupně obkreslovat.
Jedno musím uznat, vypadá to pěkně a jde vidět že si na tom dává záležet.
„Mimochodem, jaká je tvoje oblíbená barva?"
Otráveně si povzdechnu a obrátím se na něj.
Blondýn se na mě automaticky podíval očekávajíc co ze mě teď vypadne.

„Co myslíš." Hlesnu a nechám ho si mě prohlédnout.
Jeho karamelové hnědé oči na mě začnou skenovat snad každý malý detail.
„Modrá?" Ozve se po chvíli načež přikývnu a uvelebím se do mé klasické polohy.
Loket zapřený do desky lavice s dlaní podepírajíc si bradu.
Ach...jak já bych teď rád usnul!

Bohužel z tohoto úhlu jak mám lehce nakloněnou hlavu do strany, jde vidět až zřetelně mé černé tetování.
Tolik si teď přeji aby ho to nezajímalo. Neboť už nechci odpovídat na žádnou z jeho otázek. Myslím že dnes jich bylo až příliš, a to je teprve první vyučovací hodina.

Blondýn se sice nadechuje ke slovu, ale nakonec z něj nic nevypadne.
Pouze si z pouzdra vytáhne modrý fix, hlavu si položí na mé rameno a začne mi zbylé noty pomalu obkreslovat.

Nevím co to má znamenat.
Ani mě nezná a tulí se ke mě jako k nějakému svému plyšákovi.
Ale nemám odvahu ho od sebe odstrčit...možná je to tím že je tak roztomilý.

~luv you~