Damoonight [ 윤 민 ]✔

1🌙

Yoongi

Opět další noc.
Noc, kdy se sám toulám po tmavých prázdných ulicích přemýšlejíc nad tím jaké by to bylo být obyčejný člověk.
Žít přes den, a v noci spát.
Povídat si s lidmi aniž bych kolem nich neviděl barevnou auru souhvězdí.
Ovšem to jen když chci, nevidím jí jen tak u každěho kolemjdoucího.

Zvednu pohled k obloze na níž se už pomalu vytvářejí první lesknoucí se hvězdy.
Už je čas.
Rozhlédnu se kolem, zda mé svítivě modré oči nespatří nějaký strom nebo větší budovu na kterou bych mohl bezproblému vylézt.

Přece jen je na konci uličky nějaký ten větší dům.
Tím směrem se okamžitě dají mé nohy do pohybu.
Přelezu plot a vydám se k železnému žebříku jenž je opřený kolmo o boční stěnu budovy.
Chytří lidé, tím jste mi teď usnadnili práci.
Pousměju se, a bez dalších slov uchopím dlaněmi boční strany žebříku načež začnu šplhat.

Ještě než ale vstoupím na střechu, přejedu bříšky prstů po povrchu cihlových rudých doškách.
Snad proto, abych se ujistil zda je to bezpečné.
Nejednou se mi stala taková menší nehoda v podobě uklouznutí na těchto doškách a já spadl přímo do jejich nově vysazených růží.

Teď ale nevím co pro mě v tu chvíli bylo nejmíň příjemnýho.
Jestli to že jsem byl celý poškrábaný od těch prokletých trnů a já se tak celý den ocital v bolestném ohni....nebo to že mě můj nevlastní otec vyslýchal jak a kde se mi to v tuhle pozdní hodinu, kdy už mám dávno spát, stalo.

To jsem mu měl jako povědět pravdu?
„Víš, byl jsem teď venku na střeše od sousedů a rovnal na obloze hvězdy v souhvězdí?"
Ech, to asi ne.
Už i tak mě má rodina považuje za blázna.

_____________________________

Opatrně se pomocí ruk vyškrábu až úplně na vrchol střechy a usednu na tenkou železnou hranu za kterou se už veze průdká boční strana cihelnatých došek.
Takže Yoongi, žádné průdké pohyby...pokud nechceš tentokrát zažít jízdu s hlavou dolů přímo do jejich ledového bazénu.

Pro lepší stabilitu si dám nohy pod sebe do tureckého sedu, a očima zaujmu přímý pohled na černou oblohu před sebou.

I přesto, že tady na hoře vládne opravdu ostře chladný vítr a určuje si směr mých tmavých modrých vlasů, snažím se to ignorovat a hned natáhnu ruku před sebe.
Vypadá to, jako bych se teď v tuhle chvíli toužil dotknout měsíce. Ale ne.

Vyzdvihnu prst a do vzduchu neviditelně načrtnu tvar souhvězdí v podobě malého vozu.
V tu ránu se pár malých hvězdiček dalo do pohybu a utvořili přesně tohle souhvězdí.

Poté do vzduchu nakreslím šíp.
A opět se hvězdy, tentokrát už jich je o něco víc, seskupily do tvaru velkého ostrého šípu.

Tohle je jedna z věcí kterou na svém prokletí miluju.
Dokážu manipulovat s hvězdami a pomocí jich vytvářet různá souhvězdí.
Nemusí to být přímo ty které jsou typické a existují.
V mé mysli si mohu stvořit svůj vlastní obraz a vložit jej pomocí hvězd na oblohu.

To ale není jediná věc kterou dokážu.
Umím promlouvat s měsícem.
Občas se ho ptám na otázky, na jež v tuhle chvíli neznám správnou odpověď a rád bych jí věděl.
Měsíc mi odpovídá tím, že svou září postupně osvěcuje jednotlivé hvězdy na níž se mi na krátkou chvíli objeví písmena.
Měsíc ví všechno.

Dokonce mi i pověděl kdo skutečně jsem.
Jsem Damoonight.
Člověk v jehož duši je tma a pomocí svých chladně modrých očí dokáže v mysli člověka probudit ty nejhorší, nejbolestnější a nejtemnější vzpomínky......když chci.

Proto se většině lidem vyhýbám a nehledám si nějaké kamarády.
Nepotřebuji je. Tedy, alespoň do teď jsem se bez nich obešel.
Vyhovuje mi být sám a soustředit se sám na sebe.
Nezabývat se druhými lidmy kteří ti neustále říkají co máš a nemáš dělat.
Stačí mi že mám rodiče. A ti mě už vytáčejí těmi svými argumenty do extrému.

To by se vše ale mohlo změnit.
Každá kletba má svůj klíč k osvobození.
A u téhle to není jinak.
Mám na krku vytetované černé souhvězdí v podobě pěti malých hvězd ve tvaru pětiúhelníku.
Mám ho už od narození.
A proto jsem se kdysi dávno ptal měsíce, proč to mám nebo co to znamená.

Odpovědí se mi dostavily slova: „osvobození" a „láska".
Spojil jsem si tyto slova nějak dohromady a přišel na jejich význam.

Pomocí tohoto tetování, mám najít svou spřízněnou duši.
Tedy lásku která mi je podle hvězd určená.
Člověk musí mít stejné souhvězdí. Pak to znamená že už jsem jí našel a já se proměním v obyčejného člověka.
Jenomže to není tak jednoduché.

Nemám rád lidi.
Snad proto že mi jsou svou hamyžností a povznešenosti že oni jsou něco víc, odporní.
A proto jsem se už smířil s tím, že budu navždy zakletý.
Sám. Jen já a noc.

Na tváři jsem pocítil něco mokrého.
Podle zamlžených očí jsem usoudil že se jedná o slzu.
Ani nevím proč, proč brečím a co mě k tomu donutilo.
Je mi už sedmnáct a slzy jsou to co cítím a vidím každý den.
Jako malý kluk někdy, opravdu.

Hřbetem ruky si z tváře setřu slané potůčky, to ale teď byla chyba.
Neboď jsem překazil rovnováhu a já se s výkřikem svezl po hlavě dolů přímo do sousedovic bazénu.

Tak, jsem po kratší době zpět s novou knížkou❤
Snad se vám zalíbí a dáte jí šanci.
Je to zase něco jiného než má předešlá funfikce, tak snad se v tady tomhle trochu fantasy žánru najdu.🌌✨🌙

~luv you~