Police or mafia 2

7

Překvápko! 🎉 Jsem zpět🖤

Tma. To je všechno co vidím. Nic jiného. Jenom tmu a prázdno. Nic necítím, nic neslyším, nic nevidím. Jako bych tady ani nebyla. Kde to vůbec jsem? Proč nemůžu otevřít oči? Proč nemůžu promluvit nebo se pohnout? Proč ani neslyším svůj dech? Žiju vůbec? Nebo má takhle vypadat smrt? Prostě jenom tma a mé myšlenky? Jsem prostě mrtvá a nic víc? Žádný světlo na konci tunelu? Žádný promítání celého svého života? Prostě jen tma?

Chlad. Další věc, kterou začínám cítit, ale je to jen obyčejná zima, jako když otevřete okno a vámi projede chladný vzduch. Takže tohle je smrt? Tma a chlad? Abych pravdu řekla, čekala jsem od toho trošku jiné vzrůšo. 

Nějaký posmrtný život. Převtělení se do nějakého zvířete a nebo opakování svého života pořád dokola, ale nic takového nebude? To prostě bude jen ticho, tma a chlad? Jak dlouho tohle bude trvat? Navždy? Nebo mi postupně umře i mysl a najednou prostě přestanu existovat?

Moment. Něco slyším. Slyším hlasy. Nemůžu rozeznat odkud to přichází nebo kdo to mluví. Zní to tak strašně z dálky a sotva je to slyšitelné. Ale přece jen slyším. Takže nejsem mrtvá? Žiju?

Chci tak moc promluvit, otevřít oči, pohnout se, ale nic z toho není možné. Nic z toho nedokážu. Cítím se tak zoufalá. Nejradši bych brečela, ale nemůžu. Je to taková bezmoc. Mám strach. Bojím se. Kdo mi pomůže? Kdo mi poradí, co mám dělat?

„Sam" slyším své jméno. Slyším ho srozumitelně, ale nevím ke komu onen hlas přirovnat. Ke komu vlastně? Nemůžu si na nikoho vzpomenout. Nemůžu. Snažím se tak moc, ale nejde to.

„Spí moc dlouho" takže jenom spím? Nejsem mrtvá? Díky bohu. Asi začnu být věřící.

„Doktor to říkal. Dej jí ještě čas" uslyším rozdílný hlas oproti tomu druhému. Sakra co se vlastně stalo? Snažím se si tak moc vzpomenout, ale nejde to.

„Myslíš, že nás slyší?" Ano slyším. Moc bych vám odpověděla, ale nemůžu. Nejde to. „Pochybuju, Justine" Justin. To jméno je mi tolik povědomé. Cítím tolik pocitů, když slyším to jméno. Justin. Opakuju si pořád dokola, do doby než si na vše vzpomenu. Justin, Mexiko, Carlos, Bouračka. Ano bouračka. Měli jsme autonehodu. Na všechno si už vzpomínám. Takže ten kdo mluví s Justinem musí být Tim. Ano je to Tim.

Musím se vzbudit. Dokážu to. Zvládnu to. No tak Sam. Jen otevři oči. Zvládnu to. „Nedokážu to" uslyším svůj vlastní hlas. Zvládla jsem to? Promluvila jsem? Proč nikdo nereaguje. „Halo?" Zkusím znova.

„Měl bych jít pro doktora." promluví Justin. Neslyší mě? „Jsem v pořádku" křičím co nejvíce můžu. „Byl tady před hodinou. Dej jí ještě čas. Probere se" jak to že mě neslyší? Co mám ještě více udělat.

„Prosím. No tak. Proč mě neslyšíte?" Snažím se řvát co nejvíce můžu až mě zaškrábe v krku. Chci si odkašlat, ale nejde to. Začnu se dusit.

„Dusí se" tohle slyšíte? To je zajímavý. „Podepři ji" cítím doteky. Konečně cítím doteky. Po chvilce se dusit přestanu a pomalu doteky zase mizí. Cítím své ruce. Snažím se s něma pohnout, ale mám pocit, že jsou z kamene.

„Jdu pro doktora" promluví Tim a po chvilce dokážu rozeznat zvuk zavírajících se dveří. Je tady semnou jen Justin. Můžu slyšet jeho hlasitý dech, který se mísí společně s pípáním přístrojů, kterých jsem si doposud nevšimla. Nechci, aby byl potichu. Potřebuju slyšet jeho hlas.

„Neměla jsi se vracet" promluví. „Neměla jsi mě vyhledat. Chtěl jsem, aby jsi začala odznova. Ne aby jsi mě hledala" Snažila jsem se. Vážně jsem se snažila jít dál a začít svůj život od znovu, ale nešlo to Justine. Nešlo to.

„Vždy, když jsi v mé blízkosti něco se ti stane. To byl taky důvod, proč jsem tě pustil." Vzhluboka se nadechne.

„Stejně mě neslyšíš. Je to píčovina" Slyším tě. Chci ti odpovědět, ale nemůžu. Cítím se tak zoufale. „Musím jít" nechoď. Prosím nechoď. „Bude tady s tebou Tim" nechci Tima.

„Nevim ani proč to říkám" slyším kroky vzdalující se ode mě. „Nechoď" snažím se zakřičet. „Sam?" Moment. Slyšel mě? Vážně mě slyšel? „Asi mi už hrabe" rozpoznám zvuk otevírajících se dveří.

„Nechoď" uslyším svůj vlastní hlas, ale teď jinak. Teď je nakřáplý a o dost skutečnější.  „Jsi vzhůru?" Cítím jeho přítomnost vedle sebe. Snažím se něco udělat, cokoliv, ale nejde to. Všechnu svou energii, která ve mě zbyla, přesunu na svou ruku, s kterou se snažím pohnout. A povede se. Cítím jak dokážu hýbat svým ukazováčkem.

„Sam" cítím dotek na své ruce a pomalu začínám cítit své celé tělo. Cítím bolest své hlavy, sucho v ústech a bolest ruky. Je to tady? Probouzím se. Ze všech sil se pokusím otevřít své oči, ale hned co mě udeří ostré světlo, zase je pevně zavřu. Ani ne za půl minuty to zkusím znovu a mé oči si začnou na světlo zvykat. Ovšem nevidím úplně ostře, vidím rozmazaně.

„Sam?" Vidím rozmazanýho Justina, který se sklání nademnou. Několikrát za sebou zamrkám, abych ho viděla ostřeji. Zabere to.

„Mám strašnou žízeň" mám tak moc sucho v ústech, že mám problém vůbec promluvit. „Jo jasně" Justin se natáhne na noční stolek a pomůže mi se posadit a napít se. Okamžitě vypiju celý obsah kelímku a úlevně vydechnu, když se pokládám zpět do postele.

„Jak ti je?" Promluví Justin a posadí se na židli, která je u mé postele. Dříve než mu odpovím, rozhlédnu se po pokoji, který vypadá jako nemocniční. A přístroje, na které jsem napojená, mě utvrdí v tom, že se nacházíme v nemocnici. „Ani nevím" jsem v šoku z toho všeho. Cítím se tak slabě a zmateně.

„Tim šel pro doktora" oznámí mi. „Já vím" věnuju mu pohled. „Ty víš? Jak to?" Na jeho tváři pohrává zmatený obličej. „Všechno jsem slyšela, když jsem spala" odpovím mu. „Uplně všechno?" Vím na co míří. Míří na to, co mi říkal ještě předtím než chtěl odejít.

„Ano. Nechci, abys odešel" pousměju se. Justin se nadechne, aby něco řekl, ale zrovna do dveří vejde Tim s doktorem.

„Sam jsi vzhůru" řekne vesele Tim „Musím jít" zvedne se Justin ze židle. „Justine" můj hlas ho zastaví, ještě před tím než odejde.

„Ještě příjdu"

Nevím co napsat po tak dlouhé době, tak asi jen, že kapitoly budou doopravdy vycházet pravidelněji než po půl roce😅. Pár kapitol mám předepsaných už dopředu.

Doufám, že se vám kapitola líbila a že i po tak dlouhé době to tady bude někdo číst 😅🖤