Ledová říše

2. Kapitola

Prudce jsem otevřel oči, ta vzpomínka mě vyčerpala víc, než jeden den cesty touto začarovanou zemí. Nevím jak dlouho tu sedím, oblečení a vlasy mám zasněžené a mráz mi na nich udělal tenkou ledovou krustu. Musím se zvednout a pokračovat dál. Jak rád bych zemřel. Pomyslím si. Jenže nemůžu... Nemůžu zemřít, nic mě nezabije, skoro nic mi nedokáže ublížit. Tohle mučení je strašné, ale nemám na vybranou, čeká na mě, musím jít.

Po dalších týdnech vyčerpávající cesty před sebou konečně vidím v dáli zasněžené vrcholky obrovských hor. S vytřeštěnýma očima hledím na černé hory a modlím se aby to nebyl jen přelud. Aby si to moje mysl nevysnila, už tak dlouho jsem neviděl nic jiného než sníh, že tomu stále nemůžu uvěřit. „Konečně" vydechnu. Zaplaví mě tak nečekaný a hřejivý pocit úlevy, ale ještě není vyhráno... ještě je přede mnou tolik věcí které musím zvládnout, tohle je jen začátek. Musím zůstat silný. Potřebuje mě. Nesmím ho zklamat. Musím za ním. Pokračoval jsem v cestě s myšlenkou, že si odpočinu až budou hory skoro nadosah, ale přepočítal jsem se, cesta je ještě moc dlouhá, musím si ještě alespoň jednou odpočinout.

Asi v půlce cesty k horám už mě nohy odmítaly nést, padl jsem tedy na kolena do studeného a mokrého sněhu, a v myšlenkách prosil Boha ať konečně zastaví mé trápení. Vím že je marné prosit Boha aby zasahoval do lidských osudů, zvlášť do toho mého. A taky vím, že je velká troufalost prosit boha, když na něj ani nevěřím. Možná jsem jen tak zoufalý... a potřebuji alespoň nějakou naději. Jsem tak vyčerpaný, že už nemohu ani přemýšlet. Musím si na chvilku lehnout a trošku se prospat. Zavřel jsem oči a téměř okamžitě mě přepadla další vzpomínka.

Ležím u dohasínajícího ohně na tvrdé zemi, pod sebou mám jen slabou deku a na sobě vlněnou přikrývku. Dívám se mezi koruny vysokých, zelených stromů na temné nebe plné hvězd. Přemýšlím. Poslední dobou to dělám až moc často. Pořád mám v hlavě ten obraz křičících, svíjejících se rodičů a svůj zbabělý útěk. Nechal jsem rodiče zemřít, aniž bych něco udělal... Bratra jsem odtáhl s sebou, myslím že mi nikdy neodpustí, nenaučil se s tou vinou žít. Podívám se na něj, je tak nevinný když spí, ale to je jen zdání... od upálení našich rodičů už dávno nevinní nejsme.

Má černé vlnité vlasy, které se mu lesknou v záři posledních plamenů, tmavé oříškové oči, tak hluboké, že se v nich dá ztratit a vypracované tělo spíše na dospělého muže, než na dvanáctiletého chlapce.

Zadívám se do hvězd a vnímám teplo ohně. Uspává mě. Pomalu se mi zavírají oči, až se propadnu do úplné temnoty neklidného spánku.