Ledová říše

4. Kapitola

Chladný kámen mě studí do čela, otevřu oči. Ty vzpomínky mě jednou zničí. Otočím se a pokračuji v cestě. Konečně uvidím mezeru mezi skalní zdí, je široká asi dvě stopy, musím být opatrný, vejdu se do ní jen stěží. Stěny praskliny jsou pěkně nebezpečné. Z lesklého kamene vyčnívají tvrdé ostré bodáky. Podívám se dopředu a vidím jen tmu, takže ta průrva musí být hodně dlouhá.

Pomaličku a opatrně pokračuji průrvou vpřed, vyhýbám se ostrým bodákům, sice by mi moc neublížili, ale od bolesti bych ušetřený nebyl. Cestou přemýšlím co mě asi čeká na druhé straně, najdu ho? Nebo už je dávno pryč? A nebo je mrtvý? Co nejrychleji zaplaším chmurné myšlenky. „Aau“ překvapeně vyjeknu, když se mi do nohy zabodne jeden bodec. „Sakra“ zakleju a naštvaně odtáhnu nohu dál od stěny, ale musím dávat pozor, abych se nenabodl z druhé strany. Oddechnu si, když se mi povede dostat se co nejdál od všech ostrých bodců. A pokračuji ještě opatrněji vpřed. Radši přestanu přemýšlet a už se jen soustředím na cestu.

Konečně vidím konec průrvy, ostrý proužek světla. Očividně už jsem blízko. Na chviličku se zastavím a vydechnu si, z toho vyhýbání jsem unavený, a navíc mi to stejně moc nepomohlo, rukávy košile a kalhoty mám celé potrhané a potřísněné krví. Mou krví, na rukou i na nohou mám škrábance, některé jsou dost hluboké. Syknu pokaždé, když se cáry oblečení přilepí na krvavé šrámy. Ale nemusím  na to moc myslet, jelikož se téměř okamžitě zahojí a zregenerují. Jediné co mi zůstane po překonání průrvy bude roztrhané oblečení a vzpomínka na tu bolest.

Už mi zbývá jen posledních pár metrů, ostré světlo se stupňuje a oslňuje mě. Vyjdu z průrvy a rozhlédnu se kolem sebe, ten pohled mě naprosto ohromí. Dívám se na údolí, které obklopují vysoké černé hory. Většinu údolí pokrývají tmavé, husté, jehličnaté lesy. Vypadají dost nebezpečně, okolo nich se drží hustá, bílá mlha. Uprostřed údolí teče obrovská azurově modrá řeka. Je nádherná, ve slabém slunečním světle, které prosvítá přes šedou oblohu, se třpytí jako tisíce drahokamů. Uchvácen a omámen krásou řeky, cítím jak mě vábí. Mysl se mi zastřela, jako bych v ní měl jen třpytivou mlhu. Vnímám jen volání z hlubin řeky a pomalu po krůčcích scházím do údolí.

Ani nevím jak, ale stojím u řeky a zírám do ní. Je nádherná, okouzlující a tajemná. Co se z dálky zdálo jako azurová se zblízka změnilo v temně modrou. Třpytivý nádech úplně zmizel a zbyla už jen temná hlubina.

Najednou aniž bych chtěl, zjišťuji, že postupuji dopředu. Něco není v pořádku, pokládám nohu před nohu a zírám do řeky. To bude určitě Mer, řeka vodních sirén, které umí ovládnout vodu svou vábivou mocí a tím nalákat kořist do pasti. Spousty lidí, zvířat i kouzelných a zlých bytostí zde utonulo. Já nebudu další! Snažím se vzpouzet vábivé moci, ale mé tělo mě neposlouchá. Musím udělat jedinou věc, která mi teď pomůže. Ztratit vědomí. Podívám se kolem sebe a uvidím kámen, mezitím mé tělo stále pokračuje k řece. S vypětím veškerých svých sil a sebeovládání, mě na chvíli tělo přece jen poslechne a já spadnu na zem, rovnou na kámen. Temnota.