Taranis je vládcem nebeské klenby, ochráncem bojovníků. Jeho jméno je odvozeno od „taran“, „hrom“ , neboť vládne hromem a bleskem a může patrně i sesílat krupobití ničící úrodu. Je možné, že byl původně bohem počasí, jemuž byly časem přiděleny další funkce. Jeho symbolem je slunce, žezlem blesk a průvodcem orel, čímž značně připomíná Jupitera. Někdy bývá zpodobňován jako kůň s lidskou hlavou. Svého času musel mít v kompetenci rovněž „Jiný svět“ a úrodnost, neboť bývá ztotožňován s irským Dagdou. Zrovna tak je někdy nazýván Ogimos (Ogmois), zaklínač, čili splývá s irským Ogmou, vynálezcem písma ogham.
Na rozdíl od svých ostrovních protějšků a antického nejvyšího boha však Taranis vyžadoval oběti, a to i lidské. Ty byly zaživa upalovány v proutěném koši či dřevěném žlabu. Též býval usmiřován lidskými hlavami, později se však spokojil s dobytčími. V časech nouze mu nezřídka obětovali množství zvířecích nebo i lidských novorozenců, aby si vyprosili příznivé počasí a dobrou úrodu.
Teutates je druhým z trojice galských bohů, kteří museli být usmiřováni oběťmi. Jeho jméno se většinou odvozuje z „touto-tatis“, tj. „otec kmene, národa“. Pod jeho vládu nepadá celé lidstvo jako je tomu u Taranise; Teutates se stará o jednotlivé kmeny, tedy menší skupiny lidí.
Jeho symbolem je v prvé řadě had s beraní hlavou. Lze v tom najít jistou symboliku – jako had svou moudrostí napomáhá plodnosti a jako beran vede svůj lid do války. Tomu, kdo v něj věří, zaručuje vítězství a bohatou kořist. Zřejmě i toto má svůj vliv na římské připodobnění si Teutatise s bohem války Martem (ten ale nevyžadoval lidské oběti). Byl uctíván na vrcholcích hor, např. ve Vogézách na Dononu, kde jej považovali za boha osudu a prozřetelnosti, nazývajíce jej Adsmerius. V Llyonu pro změnu splývá s irským Lughem.
Oběti Teutatesovi – zřejmě i tady se zřejmě jednalo převážně o válečné zajatce – utápěli ve velkých kádích. Zpravidla je neházeli do vody celé, nýbrž podrželi pod hladinou pouze hlavu. Podle některých zmínek si tohoto boha bylo možno naklonit rovněž zápasy na jeho počest – to už by Martovi / Áreovi odpovídalo více.
Esus, poslední z oběti vyžadující trojice, je místy nerozlišitelný od Cernunnose, boha jeleního paroží a pána divoké zvěře. Vypadá to, že ani samotní Keltové neměli mnohdy jasno, jaký je mezi nimi rozdíl, čímž se stírání individualit ještě urychlilo.
Jméno Cernunnos znamená „ten, který má temeno jako jelen“. Jeleni a laně obecně hrají v keltských představách významnou úlohu. Nejedna víla vábí mladého lovce v podobě laně dál a dál od jeho družiny, aby, když se dá poznat, se do ní mladík okamžitě zamiloval. Stejně oblíbená je tato forma u čarodějek, které často proměňují své sokyně v tato plachá zvířata. Také jarní souboje jelenů o stáda působily jako mohutná inspirace. A právě tak jelen Cernunnos odvádí lovce do lesních houštin a stínů. Má-li lovec štěstí a zastihne tohoto boha dávných časů v přístupné náladě, může se od něj naučit mnoha starým moudrostem či dokonce získat krom vědomostí i hmotný dar.
Esus bývá spojován se jmelím a nejspíše má nějakou spojitost se životem po smrti, na jehož možnou neexistenci Kelty nenapadlo ani jen pomyslet. I jeho si Římané ztotožnili s Martem, pravděpodobně pro jeho vliv na bohatství válečné kořisti, která se však ukládala do posvátných hájů, kde se jí nikdo ani nedotkl. Mimo to oba bohy najdeme i v podobě dřevorubce se sekerou, což evokuje souvislost se zúrodňováním země či obstarávání dřeva na oheň a jeho energii.
Lidské oběti Esusovi byly buď věšeny na stromy, tedy oběšeny, nebo roztrháni svázanými a posléze uvolněnými větvemi. Tento způsob popravy připomíná Sínida z řecké báje o Théseovi, který své oběti zabíjel stejnou metodou, a věšení obětí germánskému bohu Ódinovi.
