Strašidelné historky

The torture game

Dětství je pro člověka zásadním obdobím. Krátká chvíle života ponořená do blažené nevědomosti, neznalosti světa a důvěřivosti. Právě v tomto věku se formuje podstatná část naší osobnosti a každý zážitek se může v budoucnu podepsat na tom, kým se staneme. Přesto si ale většina lidí nedokáže v dospělosti toto období příliš dobře vybavit.
Zůstanou vám jen zašedlé fragmenty vzpomínek, které se vybavují tak těžko, že si ani nejste jistí, jestli je vzpomínka skutečná, nebo ne.
Jednoho dne ale může přijít nečekaný podnět: zvuk, obraz, vůně, pocit... Vaše vzpomínky opět ožijí, jako by se váš zážitek odehrál teprve před několika málo minutami, a zamíchají s vaším světem.
Dnes jsem tento úkaz zažil a vám, čtenáři, nyní nabízím krátkou cestu skrze mé vzpomínky.

Vše se událo tak ve třetí, možná čtvrté třídě, na jedné z volitelných školních hodin. Předmět se jmenoval „Základy robotiky". Prakticky ale nešlo o nic jiného, než o hodinu volného brouzdání po internetu v počítačové učebně.
Ve většině případů každý žák navštěvoval stránky jako jsou superhry.cz, herna.biz, nebo minihry.cz. Takové stránky se spoustou jednoduchých hříček pro mě byly synonymem hodin zábavy.
Podle celé třídy se nejzajímavější hry nacházely v kategorii „brutální." Často šlo jen o bojové hry, které obsahovaly jen o něco málo více špatně animované krve, než obyčejné „bojovky". Pak ale přišla hra, která mi změnila celý pohled na tuto kategorii: The Torture Game.
Název hry byl stejně prostý, jako její cíl: Mučení. Nyní si říkám, jak se na stránku, která provozuje hry pro děti, mohlo dostat tohle. Koho vůbec napadlo něco takového naprogramovat a proč to vůbec dělal?
Tyto otázky byly ale pro mé jedenáctileté já nedůležité. Našel jsem novou hru, naprosto jinou, než ostatní, a vyhovující tomu, co jsem považoval za brutální. Nečekal jsem příliš dlouho a klikl na tlačítko „hrát".
Celá hříčka se odehrávala v jedné malé temné místnosti. Přede mnou byl člověk visící za ruce ze stropu jen ve spodním prádle. K ruce jsem dostal několik mučicích nástrojů, ukazatel nebožákova života a mou nekončící fantazii. Nic víc, nic míň. A svou roli mučitele jsem si opravdu oblíbil.
S nadšením dítěte trhajícího broukům nožičky jsem se pustil do hry. Bylo načase si mučící nástroje náležitě ozkoušet.
Pomocí provazů, stejných jako ty, za které visel, jsem mu mohl jeho mučeného tahat do stran. Ty ale stejně sloužily jen jako příprava pro ty pravé nástroje trýzně.
Hrubý pilník sdíral z nebožáka kůži tak dlouho, dokud na jeho těle nezbylo jen odhalené zkrvavené maso, zatímco visící nebožák stále žil. Mohl jsem ale pokračovat dál a nezastavovat se jen u pouhé kůže. Pár dalších tahů a už jsem sdíral z těla i maso. Brzy přede mnou zůstala jen zkrvavená kostra.
Na první nástroj to nebylo špatné, ale musel jsem vidět víc. Hru jsem resetoval a začal testovat nový nástroj: ostny, nebo spíše velice dlouhé jehly. Dokázaly nebožáka probodnout skrz na skrz během mrknutí oka. Propichování končetin a orgánů samo o sobě ale tak zajímavé nebylo. Musel jsem to kombinovat s dalšími pomůckami.
Pistole byla další hračkou, která mi byla udělena na zpracování ubožáka. Mohl jsem s ní trápení ukončit jednou ranou do srdce nebo do hlavy, ale proč bych to dělal? Šlo přeci o mučení. Raději jsem sledoval, kolik ran nebožák vydrží do ne tak důležitých orgánů, dokud nezemře.
Jako poslední přišla věc, bez které se ta pravá tortura nemohla obejít: motorová pila. Nástroj mnoha možností. Mohl jsem s ním řezat končetiny v kloubech, nebo je uříznout celé, rozpůlit trup, nebo jednoduše oddělit hlavu od těla.
V rukou jsem tak sice třímal jen velice omezené množsví mučitelské výbavy, ale všemožné kombinace mě dokázaly na několik hodin opravdu dobře zabavit.
Prvních pár her jsem pouze zkoušel, co všechno s nimi dokážu, a byl jsem nadšený. Opakovaně jsem ničil nebožákovo tělo až do extrémů. Často mučení neustávalo, ani poté, co z mučedníka zůstala jen hromada rozřezaných kostí.
Brzy jsem se ale ve svém konání stal rafinovanější. Pochopil jsem, že je to přeci jen člověk a přeci nemá žádný smysl jeho tělo vystavovat další tortuře, když už je po smrti. On přece musí trpět. To je důvod, proč je pověšený přede mnou a vydán na milost mé fantazii, mým rukám. Utrpení je důvodem jeho existence, proč mu ho tedy pořádně nezprostředkovat?
Brzy jsem sám proti sobě začal hrát menší hru. Snažil jsem se způsobit mučenému, co největší bolest, co nejhorší zmrzačení těla, ale přitom mu dopřát vysvobození smrtí co možná nejpozději.
Ani smrt nedokázala nebožáka přede mnou uchránit. Pokaždé, když zemřel, netrvalo ani několik vteřin, než jsem začal znovu. Stejný člověk, nový způsob trýzně a záblesk naděje toho, že se bude muset svíjet v agónii ještě o něco déle, než při předchozím pokusu.
Někdo by mohl říct, že přece šlo jen o hru, nic špatného jsem přece nedělal, ale kdybyste viděli jedenáctileté dítě, jak sedí u počítače, hraje simulátor mučení a náramně se přitom baví, nepřišel by vám tento pohled znepokojivý?