Strašidelné historky

V odstínu růžové

Sám už vlastně nevím proč jsem to udělal. Patrně zvědavost, nebo ta touha vidět něco, co normálnímu smrtelníkovi mělo být skryto. Když o tom takhle zpětně přemýšlím, je mi jasné, že jsem to neměl dělat. Ne kvuli tomu, že by to byla hloupost, nic takového. Jen... Nevědomost je blaho. Nevím, kdo to řekl, ale měl zatracenou pravdu. Jenže znáte lidi. Znáte sami sebe. Jakmile víte, že je před vámi cosi skryto, nemávnete nad tím rukou, budete se po tom pídit a pídit, dokud nenajdete odpověď, i kdyby vás měla zničit. Takoví jste vy a takový jsem i já.

Nejsem si jistý odkud jsem o té stránce zaslechl. Možná mi o tom někdo říkal, možná jsem si to přečetl a nebo viděl video. Na tom vlastně nezáleží. Pinkmeth, tak se ta stránka myslím jmenovala. Po všem, co se stalo se stále bojím to jméno napsat, natož abych se ho snažil najít na googlu a potvrdit si, že je to opravdu jméno té stránky.

V té době jsem byl tuším tak ve druháku na střední, přesně to říct nedovedu. Školu jsem moc neřešil, ale kdo to vůbec v sedmnácti dělá? Víc než se školou jsem měl starosti s celodením hraním her a masturbací. Porno jsem sledoval Snad už od základky a cítil jsem, jak mě už dávno přestalo to klasické bavit. Musel jsem pořád hledat něco nového... Asi chápete kam tím mířím. Jo tahle touha po perverznostech mě dotáhla až na darkweb.

Chápu většinu z vás, kteří se chytají za hlavu s myšlenou na to, že 90% procent internetu je porno a zbytek obrázky koček. Samozřejmě, že porna je dost, jenže to bylo určené pro masy. Statisíce lidí honící před jedním videem. A pak se dozvíte, že existuje stránka s obrázky a možná i videi, které nikdy neměly spatřit světlo internetu. Poslané třeba jen jednomu člověku, který je nikdy nezveřejní, a přesto se ukáží na této bájné stránce. Jakmile holka někomu pošle nahou fotku, jako zázrakem se objeví na tomto místě. Koho by něco takového nelákalo? Jen se třeba i jednou podívat, zjistit jestli tu náhodou nejsou i fotky spolužaček, které se mi opravdu líbily. Popravdě to byla moje hlavní motivace. Šance byly malé, ale i tak jsem to chtěl zkusit.

O stránce jsem se svěřil kamarádovi. Ani jsem nemusel moc říkat a ihned zatoužil se po stránce podívat. O darknetu o tom ani jeden z nás moc nevěděl, nebyl to takový mainstream jako je dnes. Svépomocí jsme si ale ty hlavní informace našli na běžné síti a stáhnout Tor byla otázka pár kliků. Sám jsem na tuhle věc nebyl dostatečně odvážný, a tak se první hledání odehrálo u kamaráda doma. Na jeho celkem starém počítači bez antiviru. Na svém počítači se mi totiž příliš darkweb navštévovat kvůli zvěstem nechtělo, ale obětovat kamarádův počítač případnému útočníkovi mi přišlo v pořádku.

Hledání jsme zahájili odkazem na deep wiki, takovém rozcestníku pro návštěvníky hlubokého internetu. Hledali jsme dlouho, dokonce i poté, co jsme vypnuli bezpečný režim vyhledávání, který nás měl ochránit od toho nejhoršího. Stejně jsme ani na nic takového nenarazili. Žádné redroomy, žádní nájemní vrahové, ani obchody s drogami. Jen spousta nefunčních stránek, několik fór, stránek, co vedou na jiné stránky a konverzace, člověka, který se ptal na doporučení kvalitního BDSM hentai. Vlastně nic překvapivého. Darkweb fungoval podobně jako počátky běžného internetu. Tedy  alespoň takto mi o něm bylo vyprávěno.

Ano našli jsme pár odkazů které nás na pověstnou růžovou stránku měly dovést, ale všechny vedly na nefunční odkazy. Všechny až na jeden. Nebudu popisovat na jaké stránce byl, ale mohu vám říci, že v nás obou vzbudila dojem, jako bychom opravdu na darwebu neměli být. Přesto jsme ale nepřestali. Měli jsme odkaz a vidina toho, že vlastně děláme něco ne tak úplně zákoného byla neskutečně vzrušující. Vzrušení a strach. Tyhle pocity se mi vybavují nejvíc, když na nás vyskočila tak dlouho hledaná stránka.

Zvěsti nelhaly, ale ani zdaleka neříkaly vše. Kromě fotek Snad statisíců holek tu bylo i pár věci, z kterých mě zamrazilo. U většiny holek byl popis. Většinou jen detaily jako jméno jejího facebokového účtu, jiné šly ale mnohem dál. Telefoní čísla, adresy, reálná jména, přihlašovací údaje do jejich osobních mailů, profilů a Snad všeho, co člověka napadne. Vzrušení a strach. Obojí mě zde pronásledovaly a můžete mi věřit, že mě pronásledují doteď.

Tolik holek, které ani nemělo tušení, kde jejich fotky a údaje jsou. A ne. Teď nemluvím z nějaké naivyty člověka, kterému si stačí informace přečíst, aby jim uvěřil. Nejsem na to hrdý, ale dostal jsem se poměrně hluboko do života některých holek. To jsem už ale dělal sám ze svého vlastního počítače. Za těch pár dní jsem to udělal hodněkrát. A ano. Byly tu i fotky holek z mé třídy, u kterých jsem z pocitu perverzního vzrušení doplnil i jejich jména. Já vím, že jsem to neměl dělat. Chápu vás a rozumím tomu. Byl jsem mladej debil. No a navíc... Navíc jsem sám skončil potrestanej.

Víte spousta stránek na darwebu jsou mnohem více znepokojivější čím hlouběji do nich jdete. Už tak znepokojivá stránka skrývala další tajemství. Asi je vám jasné, že většině holek na obrázcích 18 určitě nebylo. A některým nejspíš ani 15. Nic mi nepřišlo odpornější. Tohle byla věc, kterou jsem ani já neskousnul. Je to odporné a vážně by se to dít nemělo. Jenže tohle byl darkweb. Obrázky se stupňovaly. Doufal jsem, že když stránky rychle proklikám, dostanu se zase mezi kozaty sedmnactky, ale ne. Přibylo jen víc malejch holek ve stále extrémnějších situacích. Nemůžu vám říct, co se na nich odehrávalo. Nejsem toho schopen a ani nemyslím, že někdy budu.

U jedné velice specifické jsem už nevydržel a okamžitě vypnul počítač s úmyslem se na tu stránku už nikdy nevrátit. To její oko mám před sebou doteď. Doufal jsem, že je to konec. Nebyl. Druhý den ráno jsem před obrazovkou zůstal v šoku. Moc těžko se mi o tom mluví, ale budu se snažit to popsat jak to jen půjde. Byla tam. Ta holka. Na mojí ploše. Jako tapeta. A spousta dalších obrázků uložených na ploše, kde se děly podobné věci jako jí. Nezvládl jsem to. V návalu paniky a strachu jsem celý počítač rozmlátil. Nedokázal jsem se kontrolovat a strach mě přemohl.

Ten večer na to mi poslal kamarád zprávu o tom, jak našel spoustu fotek mojí sestry se všemi údaji.

Dál se toho událo opravdu hodně. Rodiče se všechno dozvěděli, pak stěhování a prakticky úplně nový začátek života. Moji rodiče byli v tomhle dost paranoidní a nechtěli nic nechat náhodě. Dokonce jsme si i změnili jméno. Sám nevím jestli to k ničemu bylo. Nějakou dobu po tom všem jsem zjistil, že stránku se podařilo shodit a vymazat jí z existence. Na moment jsem si ulevil. Jenže víte jak to chodí na internetu. Sotva jednu stránku shodíte, vzniknou dvě nové, co na ní navážou.