Probudila jsem se. Bylo pondělí. A škola. Fuj. Dnes je 5. prosince, to určitě budou chodit po městě Mikuláš, čert a anděl, pomyslela jsem si. Původně jsem chtěla jít s kamarádkami za Mikuláše, čerta a anděla taky, ale nakonec na to není čas kvůli učení. Vstala jsem, oblékla se, nasnídala a vyrazila do školy. Čekala jsem, že to bude den jako každý jiný, ale...
Ve škole se nestalo nic zajímavého. Psali jsme pár testů, ale jinak byla nuda jako vždycky. „Hej, nechcete po škole někam zajít? Vím, o jednom baru, prej ho vlastní ďábel a obsluhuje tam démon," řekla jedna z mých kamarádek. Myslela jsem si, že si dělá srandu, protože ďábel přece neexistuje. „Jasně, můžeme," nadšeně souhlasily ostatní holky. „Tak jo, aspoň bude sranda," zasmála jsem se a souhlasila, že půjdu taky. Aspoň bude dnešek o trochu zajímavější.
Vešly jsme do baru. Jmenoval se Lux a na to, že ho měl vlastnit ďábel, to tam vypadalo opravdu krásně. Objednaly jsme si nějaké pití. „Hele, neměl tady náhodou obsluhovat démon?" zeptala se kamarádka. „Jo a přitom nás obsluhuje jen obyčejná holka," odpověděla jí na to jiná. „No já nevím, zdá se mi, že je na ní něco v nepořádku," řekla jsem potichu. „Ale prosimtě, snad si nemyslíš, že je opravdu démon," vysmály se mi holky. Jenže mně se na ní vážně něco nezdálo. Měla takový zvláštní, skoro ďábelský výraz v očích. Po nějaké době, co jsme strávily v baru, k nám přišel sympatický mladík. „Jmenuji se Michael Langdon a jsem syn majitele baru," představil se. „Ahoj, já jsem Linda," usmála jsem se na něj. Holky se taky představily. Michael byl velmi pohledný. Všechny mé kamarádky začaly okamžitě věnovat veškerou pozornost jemu. Ale já ne. Nechtěla jsem být jako ovce a jít s davem. A to ho na mně nejspíš zaujalo. „Dámy, bylo mi potěšením, opravdu skvěle jsem si s vámi popovídal," usmál se na nás Michael svým zářivým úsměvem a odešel. Po chvíli nás to v baru přestalo bavit, tak jsme se rozhodly, že odejdeme. Já se trochu zdržela, a proto jsem z baru vyšla později. Hned jak se za mnou zavřely dveře, objevil se tam Michael, chytl mě za ruku a odtáhl za roh. „Co to děláš," vyděšeně jsem se na něj podívala. „Promiň, fakt se mi líbíš a chtěl jsem si s tebou popovídat, ale tvé kamarádky mě nenechaly se k tobě dostat," usmál se provinile. „To je v pořádku," zasmála jsem se. „Takže, nechceš se mnou zajít na kafe nebo tak?" zeptal se mě. „Jo, ráda," usmála jsem se na něj.
Došli jsme k nejbližší kavárně. „Ne, tam nechci, promiň," řekl Michael. „Proč ne?" zeptala jsem. „Je to vedle kostela." „Dobře, tak můžeme jít jinam. Ale proč ti vadí, že je to vedle kostela?" zeptala jsem zvědavě. „To neřeš," odpověděl Michael chladně. Takhle zareagovat jsem ho předtím ještě neviděla, takže ačkoliv mě to opravdu zajímalo, nechala jsem to být. Našli jsme tedy jinou kavárnu a šli tam. V kavárně jsme si skvěle popovídali, Michael byl zábavný a milý, proto čas s ním rychle utíkal. Když jsme kavárnu opouštěli, byl už večer. „Chceš, abych tě doprovodil domů?" zeptal se mě mile Michael. „Tak dobře," souhlasila jsem. Cestou jsme narazili na nějaké muže, kteří mlátili mladého kluka. Lekla jsem se, tak jsem Michaela chytla za ruku. „Nepomůžeme mu?" zeptala jsem se. „Ne, proč?" zasmál se Michael, „je skvělá zábava to pozorovat." Nechápavě jsem se na něj podívala. Všimla jsem si, že má v očích takový malý plamínek. Trochu jsem se lekla, ale nechala jsem to být, byl to určitě jen odlesk světla z pouliční lampy. „Prosím, vždyť mu ubližují." „Tak fajn," protočil oči Michael. Otočil se a došel k mužům. „Co chceš?!" zařvali na něj. Michael nic neřekl. Byla jsem k němu zády, takže vlastně ani pořádně nevím, co se stalo. Ale vypadalo to, jako kdyby na ně jen pohlédl a oni náhle s křikem utekli. „Jak si to udělal?" zeptala jsem se šokovaně. „To neřeš." Začínala jsem mít z Michaela špatný pocit. Neříkal vlastně, že je syn majitele toho klubu, v kterém jsme byli? A není náhodou majitel toho klubu ďábel? „Řekneš mi něco o vašem klubu a svém otci?" zeptala jsem se opatrně. „Jasně. Mého tátu už to tam dole nebavilo, tak se přestěhoval sem. Přivezl s sebou spoustu peněz a za ně koupil bar, protože má rád, když lidi hřeší," řekl mile Michael. „Tam dole? Co to znamená?" zeptala jsem se. „Co myslíš," zasmál se tajuplně Michael. Tam dole zní jako peklo. Ale říká se tak i jihu. A Michael je tak hezky opálený, tak třeba pochází ze Španělska. „Aha." Zbytek cesty ubíhal pomalu, protože ačkoliv mi Michael něco zajímavého vyprávěl, já se nedokázala soustředit a myslela jsem jen na to, co se stalo. Nechtěl jít do kavárny vedle kostela, v očích jsem mu viděla plamínky, dva dospělí muži utekli před pouhým pohledem jeho očí a jeho otec je pravděpodobně ďábel. A ještě na jednu věc jsem zapomněla. Dnes je 5.12., den, kdy chodí Mikuláš, čert a anděl. Naštěstí jsme došli k mému domu. „Děkuju moc, že jsi mě doprovodil. Bylo to celé fajn, ale už musím jít, tak ahoj," rozloučila jsem se a bouchla za ním dveřmi, aniž bych ho nechala cokoliv říct. Rychle jsem vyběhla do svého pokoje. Lehla jsem si na postel a zhluboka oddechovala. Byla jsem vystrašená a unavená. Cítila jsem, jak se mi zavírají víčka...
„Vstávej," vzbudil mě hlas mé mamky. Vzbudila jsem se celá zmatená. Věděla jsem, že se mi včera stalo něco velmi zvláštního, ale nemohla jsem si vybavit co. „Mami, co je dneska za den?" zeptala jsem se rozespale. „Pondělí, 5.12.," odpověděla mamka. Achjo, škola, to bude nuda, pomyslela jsem si. Vstala jsem, oblékla se, nasnídala a vyrazila do školy.
