Jako kdybych na chvíli přestala dýchat. Opravdu mě právě Kuba, ano, ten Kuba, pozval na oběd? Rychle se znova kouknu na displej telefonu, který jsem před chvílí samým nadšením odhodila. Nezdálo se mi to. S bušícím srdcem odpovím: „Tak dobře." a k tomu přidám ještě nějakého smajlíka, aby to nevypadalo divně. Pane bože, pane bože, pane bože! Kuba je o tři roky starší, je mu už sedmnáct. Líbí se snad každý holce na škole, kdo by jeho pozvání na oběd nepřijal?
„Tak dobře :D". Uff, už jsem se lekl, že mě odmítne. Bára sice není nejoblíbenější holka na škole, ale to mi vůbec nevadí. Líbila se mi už delší dobu, jen jsem si myslel, že kdybych ji někam pozval, odmítla by, protože je docela stydlivá. No, vypadá to, že opak je pravdou. Nikdy jsem na obědě s o tři roky mladší holkou nebyl, jsem docela nervózní.
Nikdy jsem na obědě s klukem nebyla. Vůbec nevím, co mám od toho očekávat. Jsem tak natěšená a zároveň se bojím. Musím napsat svým nejlepším kamarádkám a poradit se s nimi, co na sebe.
Oběd byl skvělý. Jídlo bylo dobré, Barče to sluší, skvěle jsme si popovídali. Ale co teď? Normálně, když jdu někam s holkou, která se mi fakt líbí, zavedu ji pak do parku. A když se tam utvrdím, že je opravdu tak úžasná, jak jsem si myslel, políbím ji. Pokud polibek oplatí, vím, že ona bude mojí novou holkou. Ale Báře je jen 14. Nevím, jestli se už vůbec někdy s někým líbala...
S Kubou jsme došli do parku. Podzim moc nemám ráda, pořád prší a je hnusné počasí. Ale vidět spadané listy, zbarvené do podzimních barev, pokrývající skoro celý park, byl skutečně nádherný pohled. „Je to tu krásné," hlesla jsem. „A přesně proto jsme tady," usmál se Kuba. Podíval se na mě svýma krásnýma očima. V tom pohledu něco bylo. Jako kdyby se na mě koukal smajlík se srdíčkama místo očí. Nad tou představou jsem se musela zasmát. „Co je?" zasmál se Kuba taky. „Ale nic, jen že na mě tak zamilovaně koukáš..." Zrudla jsem. Co jsem to panebože plácla? „A divíš se mi?" zeptal se. Najednou jako kdyby se zastavil čas. Koukali jsme si navzájem do očí a nic jsme neříkali. Po chvíli se Kubovy rty začaly přibližovat k těm mým. A pak se to stalo.
Políbil jsem ji. „Počkej, nech toho," odstrčila mě. „Proč? Tobě se to copak nelíbí?" „Já nevím..." V tu chvíli mě to ani moc nezajímalo. V parku nikdo nebyl a Barča vypadala fakt dobře. Bez ohledu na to, že to nechtěla, jsem si ji přitáhl k sobě a začal ji opět líbat. Prudce do mě strčila. „Řekla jsem, nech toho!" zakřičela. „Ale když ty vypadáš tak sexy. Chci tě," sjel jsem ji pohledem.
Dala jsem mu facku. „Debile!" Chytl se za rudou tvář a naštvaně se na mě podíval: „Tak tos neměla." Až teď jsem si uvědomila, že je o hlavu vyšší než já. Najednou se mi zdál děsivý. Něco ve mně hrklo, lekla jsem se a začala jsem utíkat. V očích mě pálily slzy. Skoro jsem přes ně neviděla. Běžela jsem a běžela, když vtom... Bum! Cítila jsem, jak kloužu po mokrém listí a náraz na zem. Zvedla jsem hlavu a zjistila, že jsem v nějaké díře.
Utekla. Podíval jsem se tam, kudy odešla. Ale nikdo tam nebyl. Kde je? Přeci není zas až tak rychlá. Vydal jsem se tím směrem. Cesta byla normální, pak jsem si ale všiml něčeho, co jsem předtím kvůli listům neviděl. Díra v zemi. Celkem hluboká. Nahlédl jsem dovnitř. A uviděl jsem ji tam.
Jak se odsud dostanu? Po krajích díry je mokré listí, vlastně je všude tady. Kdybych se pokusila vyšplhat nahoru, sklouzla bych. Nad díru se někdo naklonil. Kuba. On je moje jediná šance na záchranu. Protože co si tak pamatuju, nikdo kromě nás v parku nebyl. Bude to sice dost trapný, ale jinou možnost nemám: „Ehm, Kubo, mohl bys mně odsud pomoct?"
Co si o sobě myslí? Vždyť mi dala facku. Já vím, říkala, abych toho nechal, ale byla to jen pusa. „Vážně? Dáš mi facku a pak ještě chceš, abych ti pomohl? Z tohohle se budeš muset dostat sama, zlato," jedovatě jsem se na ni usmál. Její oči se začaly plnit slzami. Rychle jsem odvrátil pohled a vydal se domů. V polovině cesty mi ale něco došlo...
Proud slz mi to rozhodně neulehčí, ale zastavit je nešlo. Proč se ke mně choval tak hnusně? To on za to může. Nebo možná já. Neměla jsem sem vůbec chodit. Co budu teď dělat? Pak jsem si vzpomněla na svůj mobil. Rychle jsem ho vytáhla z kapsy. Ale ne. Není tady signál.
Vážně mi na ní záleží, nemůžu ji tam nechat. To celé byla moje chyba, neměl jsem to uspěchat. Nebyla na to připravená. Ale nemusela mi hned dávat facku. A co když pak někde nahlásí, že jsem ji chtěl znásilnit? To je jedno, musím ji zachránit. Jak jednou řekl můj oblíbený herec: „Ne všichni hrdinové nosí pláště."
Cítila jsem, že za chvíli přijde záchvat paniky. Ale pak jsem uslyšela kroky. „Haló! Haló! Je tam někdo? Jsem tady dole! Potřebuju pomoct," křičela jsem zoufale. „Vrátil jsem se," ozvalo se. „Kubo?"
Nahnul jsem se nad kraj díry a podal Báře ruku. Opatrně se na mě podívala. „Vážně mě to všechno moc mrzí. Uvědomil jsem si, že mi na tobě hodně záleží," pokusil jsem se o úsměv. „I já se omlouvám, nemusela jsem ti dát tu facku," úsměv mi smutně opětovala. Pak vložila svou ruku do mé a já ji vytáhl. „Děkuju."
Usmířili jsme se a to je super. Doprovodil mě domů. „No, myslíš, že bys mi mohla dát ještě šanci?" podíval se na mě tázavě. „Myslím, že jo. Ale musíš pochopit, že na něco ještě nejsem připravená." „Jasně," uculil se. Jen jsem se usmála, stoupla si na špičky a políbila ho.
