Those eyes (Doctor Who short story) CZ

Those eyes

Rose seděla ve své lavici. Stále si připadala tak sama. Nikdo se s ní ve třídě nebavil. Jen on, John.

Jmenoval se John Smith. Zvláštní jméno. Znělo trochu jako vymyšlené, ale nemůžete předpokládat nic takového u obyčejného patnáctiletého kluka. Ikdyž on nebyl zrovna obyčejný. Byl vždy oblečen do přesně padnoucího obleku, v zimě nosil dlouhý hnědý kabát, vlasy si vyčesával nahoru a nosil brýle. Někomu to může na střední připadat netypické. Ale on sem vlastně zapadal. Nedával o sobě moc vědět. Jen o hodinách se projevoval. Svojí inteligencí vysoce převyšoval ostatní žáky a žákyně, nejlépe vynikal ve fyzice a chemii. Svoji chytrost však dokázal využít i při konstrukci různých strojů a zařízení. Učitelé se ho vždy ptali, co by chtěl v budoucnu dělat a on prostě odpověděl 'Doktor.'

Celkově to byl neobyčejný chlapec.

Už zvonilo na hodinu. Náhle si John přisedl k Rose do lavice. Rose chvíli seděla s trochu tupým výrazem ve tváři než jí došlo, že by se měla začít tvářit normálně. Pak se trochu zarděně pousmála na Johna.

„Ahoj."

„Ahoj Rose. Nevadí, že si na hodinu přisednu? Onemocněl spolužák, se kterým sedím a nechtěl jsem sedět vzadu sám."

„Vůbec to nevadí."

Rose se otočila zpátky směrem k tabuli, kam už přicházel vyučující. Vzpomínala na den, kdy John poprvé přišel do třídy, když přestoupil na jejich školu.

Učitel přišel do třídy a po jeho boku přicházel chlapec v hnědém kabátě s nasazenými brýlemi. Přes jejich obroučky zamířil pohledem přímo k Rose. Ona mu opětovala pohled s nesmělým úsměvem. Vyučujíci ukázal Johnovi jeho místo ve třídě a John se pomalu posadil. Celou dobu cítila Rose jeho pohled. Otočila se a spatřila ho jak jí hledí přímo do očí. Jednu chvíli měla pocit, jako kdyby viděl i do její duše a mysli. Jeho oříškové oči jí skoro vypalovaly do mozku černou díru. Znovu se otočila dopředu. Ale jeho pohled ji přitahoval. V něm se zračilo tolik emocí. Plála v něm nekonečný vztek a odvaha. Někde tam v koutku byl strach. Jeho oči vypadaly staře,jako kdyby zažily už celá tisíciletí, ale tvář značila opak. Nemohla se od něho odtrhnout.

Z jejího snění ji vytrhla ruka, která jí jemně cloumala ramenem. Otočila se a uviděla Johna jak se na ní mile usmívá. Dnes v jeho se v jeho pohledu odráželi radost a štěstí. Neviděla ani kapku zaváhání. Pomalu jí podával pečlivě složený lísteček papíru. Rose ho opatrně rozložila před sebou. Stála na něm jediná věta.

'Co takhle cesta napříč časem a prostorem?'

Rose si jen vzala tužku a pod to napsala: 'Kdy?' a nepatrně podstrčila papírek Johnovi. John jí na druhou stranu napsal odpověď.

'Počkej pár let.'