Jedno tělo,
dvě osoby,
je to divné snad?
Na mě to tak nepůsobí.
Slyším hlas,
je v mé hlavě,
stín se tady objevil zas,
bortí moji psychiku tak snadně.
Dali mi prášky,
prý antidepresiva,
jsou to jen samé sračky,
jen slova lživá.
Říkali žer,
nejsi tlustý,
mám dost jejich her,
musel jsem být sprostý,
Začnu se smát,
je to zábava,
nechci už vstát,
deprese kázala.
Náraz a pak jen bílo,
kdo jsou ti lidi,
co usmívají se tak milo.
Neznám je,
proč na mě mluví?
Moje rodina, nepoznávám je,
moc mě to mrzí.
Dítě se pode mnou svírá v bolestech,
prý psychopat jsem, říká se
nebuďte na pochybnostech,
nebojte se.
Manželka včera odešla,
že by se se mnou rozešla?
Děti jsou pryč, nemají mě snad rádi,
byly to jen podlý hadi
Další flaška je prázdná,
tahle má vlastnost zrádná.
Ráno hlava bolavá,
další prášek, který nepomáhá.
Někdo mě sleduje, vím to,
v tmavé uličce se skrývá,
na policii povím to,
nebo ne,
všichni jsou proti mě,
už to tak bývá.
Choutky, které musím krotit,
chlapečky a děvčátka
chci já totiž pokropit,
takže rodiče, malá přestávka!
Krev, co mi stéká ze zápěstí,
způsobena ranou řeznou,
schované pod náplastí,
mojí kamarádkou věrnou.
Už zase mě doktoři vyhání,
že prý jsem úplně v pořádku,
že prý mi nic není,
nesnáším tuhle jejich pohádku,
vím, že jsem nemocný!
Vykřiknu sprosté slovo,
všichni se na mě dívají,
však já za to nemůžu,
tiky začínají nanovo.
Nemůžu spát,
nedávám to,
nemůžu to vzdát,
dám si prášek,
a pak dalších sto...
-Anettx
