Věř mi, prosím ✔ (Drarry Czech) - DOKONČENO

1. kapitola

„Draco, jsem doma," zvolal Harry ve chvíli, kdy za sebou zabouchl domovní dveře. Srdce mu nedočkavostí tlouklo jako o závod. Nemohl se dočkat, až svého partnera sevře v náruči a políbí ho. Draco však na jeho volání neodpovídal, což jeho nadšení utlumilo a nasadilo mu do útrob zrnko nejistoty. „Draco?"

Vešel do obývacího pokoje, nalezl ho, jak sedí na pohovce, před sebou na proskleném stolku má nedopitou sklenici s whiskou a nepřítomně civí kamsi před sebe. Okamžitě ho napadlo, že se muselo stát něco strašného. V hlavě mu problesklo několik možností – smrt někoho z rodiny, ztráta zaměstnání, problémy s někým z přátel a doufal, že to nebude nic vážného.

Přistoupil k němu, naklonil se a pohladil ho po bledé tváři, chtě ho políbit, ale druhý muž jako kdyby se při tom doteku probral z transu. Zapíchl do něj pohled plný takové nenávisti a bolesti, až se zapotácel a couvl o krok dozadu. Něco bylo strašně špatně.

„Draco? Lásko, co se stalo?" zeptal se tiše a uvědomil si, že zřejmě vůbec nechce odpověď znát.

„Vypadni," zašeptal, vytáhl nohy před sebe a objal si kolena.

„C-cože?" vykoktal naprosto konsternovaně. Natáhl ruku před sebe, ale v půlce pohybu ji zastavil. Cítil, jak se mu do očí hrnou slzy a ledová pěst mu svírá útroby, čekajíc, kdy mu je bez milosti rozdrtí.

„Nerozuměl jsi? Prostě vypadni. Zmiz. Ztrať se," šeptal, neschopen do svých slov dát více důrazu. Tak moc to bolelo. Mělo mu byt jasné, že někdo jako Potter nebude ten pravý. Na co myslel, když se spolu před lety dali dohromady? Jak mu mohl věřit a věnovat mu své srdce? Jak mohl dopustit takovou chybu?

„Co jsem provedl?" Byl naprosto zmatený a vůbec nechápal, co se děje. V krku cítil chuchvalec a oči se mu plnily neprolitými slzami. „Proč mě vyhazuješ?"

„Jak se můžeš ještě ptát?" vykřikl. Ta otázka ho dopálila, už mu nečinilo problémy zvýšit hlasitost. Musel se sebrat. Byl přece Malfoy, u Salazara! Nemohl mu dát najevo, jak ho to sebralo, nemohl před ním brečet jako malá holka. „Muchluješ se s tou zrzavou krávou na ministerstvu tak, aby tě každej viděl, pak si sem nakráčíš, jakoby nic a ptáš se, cos provedl? Táhni do prdele, Pottere!" Zlostně oddechoval, ruce měl zaťaté v pěsti a ani si neuvědomil, že stojí na nohách a nepříčetně křičí.

„O čem to mluvíš?" vydechl Harry zmateně. Konečně spustil ruku a zavadil jí o krabičku v kapse. U srdce ho bodlo. „Já na ministerstvu dneska vůbec nebyl –"

„Chceš mi snad naznačit, že jsem slepej? Já jsem tě viděl! Strkal jsi jí jazyk do krku a ruce pod sukni!" Neměl daleko k tomu, aby ho praštil nebo zaklel. Naneštěstí měl hůlku pohozenou na černé pohovce a nedosáhl na ni.

„To je ale nemožný, Draco. Věř mi," naléhal Harry. „Byl jsem celej den v Londýně, něco jsem potřeboval sehnat. Ginny jsem viděl naposledy před půl rokem, vždyť je pořád někde na cestách s týmem!"

„Vím, co jsem viděl," trval si na svém a založil si ruce na hrudi. „Řekni mi, Pottere, cos tak důležitýho sháněl, že jsi zvládl bejt v Londýně kdovíkde a zároveň se ocucávat s lasičkou? Mělo mi bejt jasný, že jste to spolu neskončili, vždycky když jste se potkali, ty její zamilovaný úsměvy..." Začal vojenským krokem přecházet sem a tam okolo sedačky, Harrymu v té chvíli připadal jako velmi naštvaný lev. „U Salazara, jsem takovej idiot, že jsem ti věřil!"

„Draco, já pro tebe asi momentálně nemám vysvětlení, cos viděl. Ale já to nebyl. Byl jsem v Londýně. Použij nitrozpyt, zjistíš, že mluvím pravdu." Přistoupil k němu, chtěl ho obejmout, ale Draco ho odstrčil tak prudce, že málem upadl přes skleněný stolek. Už neudržel slzy. Při tom úderu samovolně vyhrkly zpod víček a sotva stíhal zamrkat, aby přes rozmazaný pohled viděl.

„Víš, že nitrozpyt neovládám," odtušil chladně a založil si ruce v bok. „Ale dobrej pokus, vážně, tleskám." Sarkasmus z jeho slov málem odkapával a pálil díry do huňatého koberce. „Hádám, že mi asi neřekneš, copak jsi byl shánět, že, Pottere? Protože jsi to stejně nesehnal, viď?"

Harry se narovnal, strčil ruku do kapsy, nahmatal krabičku. „Ve skutečnosti jsem to sehnal," zachraptěl, „ale to je teď asi jedno. Stejně mě neposloucháš a nevěříš mi." 

Smutně zavrtěl hlavou. Pokusil se navázat oční kontakt, ale stříbřité duhovky mu zůstaly skryty, jeho milenec hleděl vedle něj, jako kdyby ho vůbec nebral na vědomí. Nepoznával ho. Ještě nikdy ho za celých pět let vztahu neviděl takto běsnit. Tvář měl úplně rudou, oči skelné a téměř černé, na spánku mu tepala žíla a celý se třásl. Toužil ho sevřít v náruči, zjistit, co se stalo, uklidnit ho, ale nenapadalo ho, jak by to měl udělat. Věděl jen jednu věc jistě – on na ministerstvu skutečně nebyl a už vůbec se nemuchloval s Ginny. To skončilo už dávno, a pokud ona k němu ještě stále chovala nějaké city, tak to nedokázal ovlivnit.

„Věci máš sbalený v kuchyni. Kdybych ještě něco našel, pošlu ti to," oznámil Draco mrazivě, popadaje zpět ztracenou rovnováhu. „A teď už konečně vypadni." Oči ho pálily, potřeboval, aby už odešel, nechtěl se před ním zhroutit, na to byl příliš hrdý. Už ho viděl plakat mockrát, dnes to ale nehodlal dopustit! „Kdybys to aspoň přiznal..." Znechuceně zavrtěl hlavou, obešel sedačku a otočil se k němu zády. Pohled na něj bolel, o to víc, když se ten idiot tvářil opravdu ublíženě. Byl zatraceně dobrý herec!

„Draco..." Ještě jednou ho zkusil oslovit, i když věděl, že je to předem prohraný boj.

„Nečemu jsi nerozuměl?" zavrčel, aniž by se ohlédl, předstíraje naprosté zaujetí knihami v knihovně, jež se táhla okolo zdi za pohovkou.

Povzdechl si, utřel si slzy. „Nevím, kdo to byl. Někdo se nás evidentně snaží rozdělit. Nevím kdo, ale přijdu na to." Draco si odfrkl. „Miluju tě a tohle nehodlám nechat jen tak." S tím se otočil a vyrazil do kuchyně, kde našel pečlivě sbalený kufr. Neohlédl se, když bral ze zdobené krabičky na krbové římse letaxový prášek. V zahučení plamenů neslyšel zoufalý vzlyk z obývacího pokoje. „Grimmauldovo náměstí dvanáct." 

Ahoj,

vítám vás u nového příběhu, který plánuju jako takovou krátkou oddechovku, nemyslím si, že by příběh překonal pět kapitol, ale vzhledem k tomu, že Chuť taky měla být jen jednohubka, tak radši ani nepřemýšlím, jak by to mohlo být dlouhé. 
Netuším, jak často budu přidávat kapitoly, je to vážně oddechovka, tak na tom budu pracovat v mezičase, kdy nebudu psát ostatní příběhy, Snad se vám bude líbit.  

Příběh je věnovaný Unless_Serenity, protože jí to slibuju už strašně dlouho, ale až teď jsem konečně dostala nějaký nápad. 

Womi