Věř mi, prosím ✔ (Drarry Czech) - DOKONČENO

Epilog

„Tak co?" vyhrkl Draco, jakmile se otevřely nemocniční dveře a z nich vyšel jeho otec, opíraje se o zdobenou vycházkovou hůl se stříbrnou hadí hlavou. Už to napětí nemohl vydržet, drtil Harryho dlaň ve své tak, že se divil, že snoubenec vedle něj nesyčí nepohodlím. Vyskočil na nohy, Harryho vytáhl za sebou, stiskl ho ještě silněji. „Je v pořádku? A Pan –"

„Uklidni se, Draco," napomenul ho Lucius nesouhlasně. „Chovej se, jak se na Malfoye patří." Ocelovýma očima sjel k jejich spojeným rukám a na malý okamžik stiskl rty. „Dokonce i pan Potter je schopen být v klidu," poukázal, hledě mu přímo do očí, tónem, jímž dal najevo nelibost.

„Nemůžeš se mi divit, vždyť se jedná o mého syna," odsekl Draco s trhnutím hlavy. „A nepustili nás tam jen kvůli tobě, tak co čekáš?"

„Očekávám, že za každé situace zachováš chladnou hlavu a nebudeš se projevovat jako malý chlapec," vysvětlil chladně a povytáhl obočí. „Kdybys začal vyšilovat uvnitř, jen bys lékouzelníkům překážel a –"

„Pane Malfoyi," vstoupil do hovoru Harry a jemně palcem pohladil svého snoubence po hřbetě dlaně, snaže se ho tak povzbudit, neboť viděl, jak rudne. Zároveň chtěl zabránit hádce, která visela ve vzduchu.

Lucius k němu stočil pohled plný nesouhlasu, ten však výjimečně nebyl zaměřen na něj. „Není příliš slušné někomu skočit do hovoru, pane Pottere," promluvil tiše.

„Ano, já vím. Omlouvám se. Ale jistě chápete, proč je Draco rozrušený. Čekáme už několik hodin a nikdo se nám nenamáhal podat jakoukoliv informaci," vysvětlil stejně potichu, aby se jejich hovor nedostal k ostatním kouzelníkům, kteří posedávali porůznu na lavičkách před jednotlivými dveřmi do ordinací. „Víme jen, že ho Pansy ohrozila, ale víc nám nikdo neřekl. Trneme hrůzou."

„Jak to myslíte, že vás nikdo neinformoval?" zavrčel Lucius, těkaje očima mezi svým synem a nastávajícím zetěm. „Měl za vámi přijít lékouzelník Bones." Zaťal čelist, sevřel svou hůl pevněji. „To si s ním ještě vyřídím," pohrozil rozezleně.

„Tak co se teda stalo?" hlesl Draco zničeně. „Je malý Blaise v pořádku?"

„Nerozmysleli jste si to jméno?" povzdechl si Lucius a pokynul jim, aby se znovu posadili. Sám si vyčaroval pohodlné křeslo, které si umístil tak, aby jim mohl hledět do očí. Pohodlně se opřel, odhrnul si dlouhé platinové vlasy na záda. Povolil napjatý výraz, najednou vypadal velmi unaveně.

„Nerozmysleli. Zdálo se nám to fér vůči Zabinimu," odpověděl Harry. „A ten z toho byl nadšený."

Lucius zakroutil hlavou, ale už to více nekomentoval. „Porod byl komplikovaný, nicméně paní Zabini porodila zdravého chlapce. Merlinžel, v té chvíli, kdy ho měla podle dohody odevzdat, se zachovala, jako by byla posedlá. Začala ječet a vyhrožovat, že ho zabije."

„Vždyť ho ani neměla dostat do ruky. Měla ho rovnou odnést matka," podivil se Draco a zamračil se.

Jestli ze začátku trpěl nějakými pochybnostmi ohledně dohody, se kterou Pansy souhlasila a zavázala se neporušitelným slibem, aby se vyhnula Azkabanu, během uplynulých měsíců ho to přešlo. Pansy nedala ani na chvilku najevo žádnou pokoru během toho, kdy žila v Malfoy Manor, naopak při každé příležitosti dávala naprostou spokojenost nad tím, jak se jí podařilo na začátku rozbít vztah Draca a Harryho, nemluvě o tom, že se takto zbavila Blaise, kterého nemilovala.

Vlastně se chovala, jako by jí vůbec nedocházela vážnost situace - nebrala na zřetel, že se spolu usmířili a zasnoubili, ani že Blaise později začal chodit s Ginny a konečně byl šťastný. Tím, že se neustále chovala jako – podle jeho slov – nesnesitelná a především bezcitná kráva, ho veškerý soucit přešel. Byl až překvapen, jak rychle dokázala jejich dlouholeté přátelství zničit a vypěstovat v něm nenávist. Nedokázal pochopit, že s ní Harry jako jediný dokázal mluvit, aniž by ho třeštila hlava nebo si bral k srdci její urážky, k nimž se každá konverzace pokaždé stočila.

„Porodní asistentka se absolutně neřídila pokyny a dítě položila jeho matce do náruče dříve, než Narcissa stihla zasáhnout. V té chvíli začal zmatek. Pansy vyváděla, běhala po místnosti, nedala se vůbec zastavit. Obávali jsme se použít kouzla, abychom neohrozili novorozence. Nakonec ji museli zpacifikovat dva zřízenci, to jí v té chvíli už začaly docházet síly. Při porodu ztratila hodně krve." Na malou chvilku v jeho pohledu prokmitl strach. „Ještě než ji však stihli chytit, tak se malý přidusil, jak ho k sobě tiskla –"

„Ne!" vykřikl Draco a vyskočil na nohy.

„Uklidni se, zlato." Harry ho stáhl zpět k sobě a objal kolem třesoucích se ramen. „Kdyby nebyl v pořádku, tak by se tvůj otec netvářil tak klidně." Zahleděl se do stříbřitých očí před sebou a polkl. „Že mám pravdu?" Věřil, že ho odhadl správně. Nedokázal si představit, že by Lucius dokázal v takové chvíli, kdy by byl ohrožen život jeho vnuka, udržet klidnou tvář. Věděl, že se na malého Blaise těší – i když nesouhlasí se jménem – a nemůže se ho dočkat snad více než on s Dracem.

„Jistěže. Malý je v pořádku, má žena je s ním. Za malý okamžik vás za nimi vezmu. Jen jsem vám chtěl říci ještě jednu věc."

„Jakou?" hlesl Harry, slyše v jeho hlasu naprostou vážnost, až se mu z toho sevřelo hrdlo. Přece se už nemohlo nic pokazit, ne? Za těch devět měsíců se všechno urovnalo, jejich společný život se vrátil do pohádkových končin, termín svatby se blížil mílovými kroky. Nechtěl, aby se něco měnilo. Dokonce se po těch letech naučili tolerovat i s Luciusem, v což už dávno nedoufal. Ale ta poslední slova ho vyděsila a ačkoliv navenek nedal nic znát, tentokrát to byl on, kdo do Draca zaryl své nehty.

„Paní Zabini... se zbláznila. Naprosto. A zřejmě už dříve. Když jí byl malý Blaise odebrán, pokusila se o sebevraždu. Vytrhla se mužům, rozbila sklenici z nočního stolku a chtěla si podřezat žíly. Museli do ní nalít uklidňovací lektvar a aktuálně je ve čtvrtém patře na oddělení trvalého poškození, kde nejspíše stráví zbytek života."

„No nazdar," vypravil Draco ze sebe. „Možná je to tak lepší. Tam se o ni postarají. Možná bychom jí mohli změnit paměť, aby si nevzpomínala –"

„To už je zařízené. Nebude křičet přes celého Munga, že jsme jí ukradli dítě," ujistil ho Lucius. Zvedl se na nohy. „Pojďte, jistě jste zvědaví."

„Konečně," vydechl Draco šťastně a hnal se do dveří, nechávaje Harryho i otce za sebou.

„Pane Pottere, chtěl bych si něco ujasnit," promluvil Lucius pomalu, když už stáli u dveří místnosti, v níž se akorát Draco skláněl nad postýlkou.

„Poslouchám," odpověděl Harry, dívaje se skrze skleněnou stěnu dovnitř. Tělo mu zaplavilo příjemné teplo při pohledu na šťastný úsměv svého snoubence, jenž držel malého Blaise v náruči.

„Mohu se na vás spolehnout, že Draca a jeho syna neopustíte?" zeptal se hlasem, který se chvěl, což Harryho překvapilo.

Pohlédl na něj, všiml si dojetí v chladných očích a neubránil se úsměvu, nijak to však nekomentoval. „Našeho," opravil ho rázně. „Hned po svatbě si ho osvojím. Blaise je náš syn." V náhlém popudu položil Luciusovi ruku na rameno. „Můžete se spolehnout. A říkejte mi Harry. Zvykněte si dřív, než mi budete muset říkat pane Malfoy-Pottere." Zasmál se útrpnému výrazu a konečně se vydal za Dracem, kterému po tvářích stékaly slzy štěstí. „Ahoj, maličký," zašeptal, objal oba dva a bez skurpulí svého snoubence políbil, nedbaje na to, co si pomyslí Lucius s Narcissou, kteří stáli o kousek dále. Bylo mu to jedno. Byl šťastný, milovaný a zamilovaný.

KONEC