Spojení - Victuuri

4.kapitola

,,Kde to jsem?" Nic jsem neviděl, jenom bílé světlo. Měl bych mít strach, ale kupodivu nepřicházel. Cítil jsem se, jako kdybych dodělal nebo ukončil něco velice důležitého. Naplnil mě hluboký klid a... Smíření? Sám jsem své emoce moc nechápal, ale pocit klidu byl tak příjemný. Přesto mi vrtalo  hlavou, kde se vlastně nacházím.

,,Haló! Je tady někdo?"

Odpověděl mi hluboký nekompromisní hlas. Nebyl to lidský hlas. Byl to hlas, kterému se nedá odporovat, odmlouvat dokonce ani prosit o slitování. Tento hlas byl krutý a zároveň milosrdný a laskavý. A hlavně ten hlas byl naprosto spravedlivý.
Byl to hlas osudu.

,,Victore Nikiforove, budete souzen za všechny své dobré i špatné činny a skutky, které jste udělal během svého prvního života na Zemi. Rozsudek musíte přijmout, ať bude jakýkoliv."

V hlavě mi vířilo snad milion myšlenek. Pravda na mě dopadla ničivou silou. ,,Já jsem mrtvý." Už jsem chápal onen podivný pocit klidu a smíření. Zvláštní... Vůbec na nic si nevzpomínám. Alespoň, že jsem necítil žádnou bolest. Doufám, že je Yuuri v pořádku. Tak moc jsem si přál vrátit se zpátky k Yuurimu. Chtěl jsem mu říct ještě tolik věcí, povědět mu, jak moc ho miluji, věnovat mu nespočet polibků a objetí. Vzít si ho, adoptovat si společně dítě, zestárnout  a až potom spokojeně  bezbolestně zemřít. Po tváři se mi skutálela osamělá slza.

,,Chcete ještě něco říct před konečným nezvratným rozsudkem?"

Odhodlaně jsem vzhlédl a promluvil:
,,Nevím kdo jsi, jestli Bůh, ďábel či anděl a upřímně je mi to jedno. Ale jestli vůbec existuje nějaké dobro a spravedlnost, tak prosím, ochraň Yuuriho. Jestli mám právo na nějaké poslední přání, tak chci, aby jsi se postaral o Yuuriho. Je mi jedno, co mě to bude stát. Se mnou si dělej co chceš, ale dohlídni na Yuuriho. Nedovol, aby se mu stalo něco špatného." Víc jsem toho nedokázal snést, padl jsem na kolena a z očí mi vytryskly přívaly horkých slzy. ,,Yuuri, proč?" Nevím, jak dlouho jsem tam jenom ležel a vzlykal, ale když hlas opět promluvil tím svým nezaujatým hlasem, uvědomil jsem si, že ho začínám nenávidět.

,,Je to vše?"
,,Ne, to teda není" chtěl jsem zařvat. Kéž bych si na něm mohl vybít všechen svůj vztek a beznaděj. Tyhle hrozné věci se určitě dějí jenom kvůli tomu pitomému hlasu.  Mé silácké myšlenky však přišli na zmar, protože jsem se zmohl jenom na chabé přikývnutí.
,,Dobrá tedy, Victore Nikiforove, Váš soud je ukonce." Nyní zněl hlas samolibě a spokokeně. ,,Postarejte se o Yuuriho sám." ,,Počkat, cože?" Přemohlo mě vyčerpání, zavřel jsem oči a...