My Life Goal | v k o o k |

way at home

jungkook

Hodinky na mé ruce ukazují čtvrt na pět a já, převlečený zpět do mého všedního oblečení, mířím domů. Opustím obchodní centrum a vyjdu ven, kde opět hustě sněží.

Zapnu si bundu a vyjdu svižnějším krokem, mám v plánu zastavit se ještě v krámku s potravinami. Doma už skoro nic nemám. Vytáhnu sluchátka z kapsy a pustím si mé oblíbené písničky.

Po deseti minutách dorazím k obchůdku. S pozdravem vejdu dovnitř a ihned se začnu rozhlížet po kouscích, které potřebuji.

Když stojím u ovoce, dostaví se nepříjemný pocit. Někdo se na mě opět upřeně dívá. Otočím se a uvidím znovu toho kluka z autobusu. Co ten tady chce?

Navážeme oční kontakt. Propaluje mě pohledem a já opět netuším, jak se mám chovat. Chvíli ho sleduji, ale pak spojení přeruším a hledím si dál svého, on však ne. Stále se na mě kouká. Asi má nějaký problém nebo co.

,,Uhm... máte se mnou... nějaký problém?" nevydržím to a znovu se na něj otočím.

,,Vůbec ne."

,,Tak mohl byste se, prosím, přestat na mě pořád dívat? Je mi to poněkud nepříjemné..."

,,Proč?"

,,Co proč?" mírně se zamračím.

,,Proč ti to je nepříjemný?" optá se.

,,Pff, vám by bylo příjemný, kdybych například já na vás furt koukal, kdybychom se potkali?"

,,Byl bych rád," ušklíbne se.

,,Áha? Okay..." ukončím konverzaci a odkráčím k jinému regálu. Cítím, že se na mě stále kouká. Začíná mě to pěkně štvát. Asi na něj před obchodem počkám a dořeším to.

Když nakoupím vše potřebné, vyjdu ven a sednu si na lavičku. Kluk s kapucí na hlavě je stále ještě v krámě. Začnu si pobrukovat neznámou melodii, aby se mi nějak zkrátilo čekání.

*-*-*-*

,,Pardon," oslovím muže, ,,ale jak jste myslel to, co jste řekl vevnitř?"

,,Co myslíš?"

,,Kdybych vás takhle sledoval, jako vy mě, tak byste byl rád."

,,A co s tím? Myslel jsem to tak, jak jsem to řekl, co je na tom nepochopitelného?"

,,Ugh..."

,,Jinak," nabídne mi ruku, ,,jsem Changmin," asi se usmál, znovu měl na sobě kapuci, takže i když jsme byli u sebe blíže, neviděl jsem jeho obličej.

Při vyslovení toho jména jsem si okamžitě vzpomněl na mou ztracenou lásku. Jeho odchod zvládám už lépe, ale vždy, když to jméno někdo vysloví, vzpomínky nezastavím.

,,Eh, já, Jeon Jungkook," usměji se rozpačitě a snažím se zahnat slzy.

,,Copak, Jungkooku? Proč brečíš?"

Stejně neempatický, jako on...

,,Jen... vzpomněl jsem si na někoho. Taky se jmenoval Changmin," potlačím brekot a usměju se na něj.

,,Aha, dobře. Budeš muset jít a já taky, tak se měj. Určitě se ještě dneska uvidíme," mrkne a odkráčí si směrem k lesu. Pokroutím hlavou a hledím si dál svého. Mám velký hlad, celou dobu v práci jsem nejedl, tak si vytáhnu z tašky rohlík a s úsměvem na rtech zamířím domů.