Malfoy Manor (Harrylu)

1 | Povídačky starých bláznů

Uplynul měsíc od doby, kdy se Harry nečekaně odstěhoval z Londýna a usídlil se v anglickém hrabství Wiltshire. Našel si příjemnou práci v knihovně, která mu sice nebude vydělávat statisíce měsíčně, jemu to ale stačilo. Navíc malý domek s rozlehlou zahradou zaplatil ze svých úspor a ještě mu něco málo zbylo. Nechybělo mu tedy nic ke štěstí – nebo si to alespoň myslel.

Zrovna popíjel pivo ve vesnické hospodě a četl si dopisy od svých nejlepších přátel, Rona a Hermiony, které ponechal sobě napospas v Londýně. Věřil, že se bez něj manželé obejdou, ačkoliv v budoucích dopisech předpokládal stížnosti jednoho na druhého. Od jejich svatby, jíž se hrdě účastnil v pozici svědka, neuplynulo ani pár měsíců. S úsměvem přečetl poslední řádku dopisu, v němž Hermiona žádala, aby jim napsal, jak se mu daří, jak se mu bydlí a co za práci si našel. Uchopil pero, namočil jej do inkoustu a uvrtal se do práce.

Ze soustředění ho vytrhl až příchod několika značně hlučných mužů, kteří se vrhli na bělovlasého staříka sedícího na druhém konci dřevěné budovy. Harry k nim zvedl pohled, ovšem nijak nereagoval, když na sebe mudlové začali pořvávat a kvůli něčemu se hádat. Nebyl to jeho problém a dokud mu nehrozilo bezprostřední nebezpečí, nehodlal se do boje jakkoliv zapojovat. Na pocitu klidu mu dodala hůlka, jíž cítil na svém boku a v nejhorším případě ji mohl kdykoliv použít.

„Jak to myslíš, že 'ste se báli?" vykřikl vetchý stařík překvapivě silným hlasem a upoutal na sebe tak pozornost každých očí v hospodě. Odstrčil od sebe prvního ze dvou hromotluků a založil si ruce na hrudi. „Řek' 'sem, ať mi přivedete moje ovce!"

„Přejsahám, pane! Ten barák je prokletej!" bránil se podsaditý, tmavovlasý muž středního věku. Šťouchl loktem do druhého, prakticky identického chlapíka, který okamžitě začal přikyvovat. Z úst prvního vylezl zbytek myšlenky: „Ty – ty kamenný sochy zvířat u hlavní brány se hejbaly! Fakt, když jsme tam chtěli jít, ty sochy se začaly hejbat a-a mluvit! Říkaly, ať tam ani nepáchnem, jinak že nás prej nějakej pán Malfoy sežehne ohnivym dechem!"

Harry při jejich dosti hlasité debatě povytáhl obočí vzhůru, ale úpěnlivě se snažil hledět do kusu pergamenu před sebou. V hlavě mu šrotovalo, jak usilovně přemýšlel, co mohlo být na jejich slovech pravdy. Pokud se jednalo o sídlo kouzelníka, bylo možné, že vstup na jeho pozemky střežily oživlé sochy. Na druhou stranu mu přišla jako holý nesmysl celá ta pasáž o ohnivém dechu. Pokud pan Malfoy, jak byl mýtický muž označen, byl drak, tak by to nejspíš i připustil. Nejspíš. Stejně ho to zaráželo. Kouzelník a tady? Byl si jistý, že úmyslně vybral toto místo k životu právě proto, že tu nebyla známá poloha žádného čaroděje či čarodějky.

Složil dopisy své i od přátel, pečlivě je uložil do dřevěného boxu, kam skryl i pero s inkoustem, a vše zastrčil do brašny, která se povalovala na lavici kousek od něj. Naráz do sebe kopl zbytek piva, položil na stůl mudlovské peníze a sebevědomým krokem překonal vzdálenost mezi sebou a těmi muži. Pokud se mu po okolí potuloval kouzelník a on o něm doteď nevěděl, musel svou chybu napravit. V hlavě si dal pohlavek za svou naivitu a víru v ministerstvo, přičemž si nadával hlavně za hloupost. Měl se tu ihned porozhlédnout, jestli poblíž nežije někdo, kdo by mohl ohrozit jeho existenci a poklidné bytí. Nyní už mohlo být příliš pozdě.

„Promiňte," oslovil tři hádající se muže. Musel zvýšit hlas, aby je přerušil. Původně je chtěl obdařit úsměvem, ale při spatření jejich otrávených, naštvaných výrazů tu myšlenku zavrhl. Byl ale rád, že ztichli. „Jsem tu nový. O čem to tu mluvíte? Zaslechl jsem něco jako duchové a ohnivý dech, tak by mě zajímala celá pohádka." Kdyby se býval usmál, možná by to znělo směšně. Jeho tvrdý, smaragdový pohled však mluvil naprosto vážně za něj.