Malfoy Manor (Harrylu)

3 | Nepříliš příjemné probuzení

Nevzpomínal si, že by tma působila na jeho smysly tak konejšivě. Zhluboka vdechl příjemnou vanilkovou vůni a koutky úst pozdvihl v úsměv, když se jeho nitrem rozlinul sladký pocit štěstí. Nemusel ani otevřít oči; cosi uvnitř něj mu naznačilo, že to není třeba, akorát by tím narušil souznění duše a těla, které se zdálo býti lehké jako pírko bílé sovy, jako kdyby se vznášelo. S dalším nádechem se jeho úsměv ještě rozšířil, neznaje hranic. Neexistovalo nic krásnějšího než on sám a milá, příjemná temnota, v níž vyrovnaně plul.

Do jeho poklidných myšlenek se pomalu vkrádal prvně tichý, postupně stále sílící zvuk. K čemu by to jen přirovnal? Jako kdyby kapka vody uháněná větrem v pravidelných intervalech klesala k zemi a tříštila se o skleněné okno. Jenže tento zvuk byl jiný, ne tak jemný, hrubší, násilnější.

Jeho tělem projela ostrá bolest, jako kdyby mu někdo rychlým, přesným pohybem rozřízl sval a zarazil se až o kost. Otevřel ústa v němém výkřiku, temnotou se však žádný zvuk neroznesl. S vytřeštěnýma očima hleděl do dáli, kolem sebe, kam jen mohl, jenže nikde nespatřil nic, co by mu mohlo pomoci. Bolest se stupňovala a on se v neutuchající křeči svíjel, bránil se, pokoušel se jí zbavit. Neúspěšně.

Náhle jako mávnutím kouzelného proutku okolní svět zesvětlal a bolest okamžitě ustoupila, nejspíše vystrašená, že by mohla přijít k úhoně. Harrymu se úlevou zaperlily slzy v koutcích očí. Nebral v potaz, že jej světlo na dotek pálilo. Nezmohl se na nic víc než natažení se směrem, kde ze světla vystupovala lidská silueta s dlouhými vlasy. Domníval se, že se jedná o anděla. Tehdy ještě netušil, jak moc si s ním jeho mysl pohrávala.

Lucius k němu obezřetně přistoupil a nad jeho chováním ohrnul spodní ret. S odfrknutím ho šťouchl holí ho stehna, Harry ovšem nijak nereagoval. Pouze se díval do neurčita, což Luciuse vcelku iritovalo. Nelitoval, že jej poslal do mdlob, ale vadilo mu, že celou dobu, co ho tak pečlivě přivazoval k židli, sebou mladík cukal a k jeho překvapení se usmíval. Nebylo to normální.

„Nox," špitl a sklopil hůlku, načež ji uložil na její právoplatné místo. Už nějakou chvíli Harryho pozoroval a konečně se zdálo, že se probouzí z transu. Býval by na něj seslal enervate, jenže se jejich setkáním vyčerpal natolik, že nebyl schopen ani pořádně držet hůlku v ruce, natož kouzlit. Sesunul se na vlastní židli a zkoumal obrysy mužského těla před sebou, hledaje cokoliv, co by byl schopen proti němu použít. Musel u toho uznat, že ať přišel z jakéhokoliv důvodu, rozhodně tím Luciuse potěšil. Shledal ho jako velmi pohledného, tudíž mu velice rád oblečení svlékl.

V Harryho světě světlo znovu zhaslo. Sice jej to zmátlo, nicméně byl již schopný zcela jistě odlišit realitu od iluze, již mu promítala vlastní hlava. Několikrát za sebou prudce zamrkal a stočil pohled k muži, jenž se pohodlně rozvaloval na něčem, co odhadoval na židli, a opětoval mu pohled. Vybavily se mu vzpomínky těsně předtím, než podlehl kouzlu, a vyvolaly v něm vlnu vzteku.

Nespokojeně zavrčel a chystal se něco říct, jenže Lucius byl rychlejší. „Zdá se, že už jsi vzhůru."

Harry sebou škubl a zjistil, že mu něco znemožňuje pohyb. Místnost osvětlovala jen mírná sluneční záře procházející skrze zatažené závěsy na obrovských oknech, takže se musel spíše domnívat a hádat, než aby s jistotou určil, v jaké situaci se nachází. Jedno mu ale bylo jasné: svázaná zápěstí za zády nevěstila nic dobrého.

„Pusťte mě," sykl. Jeho konfidence se ztrácela s každým nadechnutím, kdy si uvědomoval, že nemá svázané jenom ruce, nýbrž i nohy a hrudník. Navíc velmi pečlivě, jeho věznitel si dal záležet. Kdyby se nacházel v o něco lehčí situaci, vtipně by prohodil, že je připravený na divoký BDSM sex. Teď by mu to ale v ničem nepomohlo.