Má druhá rodina

Část 3

„Ahoj." řekla jsem nesměle. Nechtěla jsem ho polekat, ale už se stalo. „Proč si plakal?" Dodala jsem vzápětí, když se na mě ten mužíček nechápavě a z části i vyděšeně koukal.

Chvilku ještě mlčel a přestal s tou podivnou věcí točit nad hlavou. „Ty se mě nebojíš?" Nechápala jsem ho. Proč bych se ho měla bát? Vždyť mi nic neudělal a ani to nevypadá, že by se chystal udělat. Sice nevypadá jako obyčejný člověk, ale je to snad důvod se takové bytůstky bát?

„Nebojím se tě. Proč bych měla? Jsi snad nebezpečný?" Musela jsem se ho na to zeptat. Vůbec mě nenapadalo, proč by tento chlapec, jak jsem měla možnost si ho tak nějak prohlédnout, mohl být nebezpečný, nebo děsivý. 

Želví hoch se zatvářil ještě nechápavěji. „No nejsem nebezpečný, nebo nikdy bych nikomu jen tak neublížil. Je pravda, že kragům a těm ničemům z foot klanu s bráchama nakopáváme zadky pořád." Udělal zamyšlenou grimasu a jedním prstem si poklepal na bradu. „Ale nikomu bych jen tak nic neudělal. Já jen že jsem zrůda a většina lidí když mě vidí se mě bojí a se křikem utíká pryč."

Při té poslední větě posmutněl. Je to snad důvod proč tady plakal? Musím se ho na to zeptat.

Dobře, půjdu rovnou na věc. „Můžu mít na tebe pár otázek?" Chvilku si mě prohlížel, ale pak přikývl. „Takže, co jsou to krangové a foot klan? Co je ta věc co držíš v ruce? Kolik máš brášků? A to nejdůležitější, proč si plakal?"

„První než ti odpovím na všechny otázky, mám jednu já na tebe. Jak to, že se mně nebojíš? Vždyť jsem zrůda." 

Vyslovil otázku a posadil se zády ke zdi. Zkoumavě mě pozoroval čekajíc na odpověď. Přišla jsem tedy k němu blíž. 

„Nejsi zrůda, jsi jen jiný. Jedinečný, jak ráda moje maminka říká o mě. Nikomu moje tajemství říkat nemám, ale myslím, že ty to pochopíš, když jsme oba výjimeční." Musela jsem se pousmát, bude to první člověk, kterému řeknu o svém malém tajemství. Dokonce ani Kim o tom neví. Sice nevím, jestli můžu toho chlapce před sebou považovat za člověka, ale taky je živá bytost. Stejně jako já. Zvedla jsem svoji dlouhou sukni pod zadek, otočila se bokem a na želváka vykoukl můj ocásek. 

„Mám ho už od malička, mamka říkala, že jsem se s ním narodila. Poslední dobou roste a prodlužuje se rychleji a mamka se bojí, že za chvilku nebude sukně stačit na to, abych ho zakryla. Plus mám ještě pigmentové skvrny všude po těle. Aspoň tak o nich mám mluvit. Maminka nejspíš ví, že to obyčejné pigmentové skvrny nejsou, ale nejspíš netuší jaký mají pravý původ."

Pustila jsem sukni a usmála jsem se na svého nového kamaráda. Nebo aspoň doufám že budeme kamarádi. Sice jsem ho ještě neměla čas poznat, ale už teď se mi líbí.

„Ty si taky mutant." Zamumlal a jeho očka pomalu začali jiskřit a na jeho tváři rostl velký úsměv. „To je hustý, ty seš taky mutant. Pecka." Natáhl ke mě pěst a já na nic nečekala a ťukla si s ním. 

„Takže, abych se představil, jmenuju se Mikey." Postavil se a uklonil stylem královského šaška. následovala jsem jeho příkladu a udělala pukrle a mírně sklonila hlavu, stejně jako to dělali princezny v pohádkách, které mám tak ráda. „Já jsem Tsukiko, ale všichni mi říkají Kiki. Moc mě těší Mikey."

„Nápodobně, no teď ke tvým otázkám." Usmál se a posadil se na místo kde dřív seděl. sedla jsem si naproti něj a pozorně ho poslouchala.

„Takže mám čtyři brášky, jsme stejně staří a je nám šestnáct. Každý máme jinou zbraň. Já mám nunčaky, Leo, to je takový náš vůdce, má katany, Raf, ten nejsilnější a pořád naštvaný, má saje," 

„Co jsou saje?" Nerada ho přerušuju, ale tohle slovo jsem ještě neslyšela. 

„To jsou takové trojzubce do ruky, za mě naprosto zbytečná zbraň. A poslední je Donie, ten je nejchytřejší z celé skupiny, má spoustu techno-vychytávek, je v tom fakt dobrej a ten má bo, to je taková bojová tyč a aby s ní mohl proti krangům aspoň trochu bojovat, tak si do ní dal takový vyjíždějící nůž. něco takového mi dal i na nunčaky, sleduj."

Postavil se a já následovala jeho příkladu. Zmáčkl nějaké tlačítko na svých nunčacích, najednou se řetěz mezi dvěma tyčkama prodloužil a z tyčky kterou nedržel vyjel nůž zahnutý do pravého úhlu. Tato část se teď houpala kousek nad zemí a udiveně jsem na ni koukala. Mikey chytil spodní část řetězu, zatočil s ním nad hlavou a vyhodil ho do výšky. Ten se stále prodlužoval až část s nožem, připomínající spíše hák dosáhla výšky střechy a o její okraj se zahákla. 

„Chceš nahoru?" To byla opravdu hloupá otázka, jasně že chci nahoru. Se svým zářivým úsměvem jsem rychle zakývala hlavou a koukala na svého zeleného kamaráda. Ten ke mě natáhl ruku a pokynul mi, ať jdu blíž. Udělala jsem pár kroků a on si ke mě přiklekl, jednou rukou mě za pas přitáhl k sobě a zvedl, automaticky jsem mu ruce obmotala kolem a nohy kolem pasu jak tu dělám, když mě zvedne maminka. Mikey je sice nižší než ona ale i tak jsem se ho chytla jako klíště.

„Držíš se pevně?" Zeptal se. „Jasně." se stále neopouštějícím úsměvem jsem přikývla. 

„Tak jdeme na to" Zavěsil se do nunčaků a najednou jsme už letěli vzduchem směrem k vrcholkům střech. Ladně se mnou přistál a položil mě na zem. Začala jsem tleskat a nahlas se smát. „Můžeme to někdy udělat znova? Bylo to boží." při posledním slově jsem zvedla teatrálně ruce nad hlavu a koukala na želváka.

„No jasně že můžeme, ale já můžu ven je za tmy," trosku posmutněl, „lidi mě totiž nesmí vidět, je to stejné jako s tvým ocáskem."

Posadili jsme se na okraj střechy a koukali na osvětlené město před námi. „A kde vlastně bydlíte? A kdo se o vás stará? Vždyť v šestnácti jste stále ještě děti."

„Bydlíme tam dole." Ukázal na poklop kanálu v postranní uličce ve které jsme před chvilkou byli. Poblíž kanálu ležel jeho barevný skateboard a já zatoužila se na něm projet, sice to neumím, ale možná pokud Mikeyho hezky poprosím, tak mě to naučí. 

„Myslíš v kanálu?" musela jsem se ujistit, protože ta představa byla trochu zvláštní. „Jo, je tam opuštěná stanice metra. Máme tam všechno potřebné, velké džudo, obývák, každý svůj pokoj, kuchyň a musím se pochválit, že tam dělám tu nejlepší pizzu na světě." Poklepal se rukou na hrudi a já se tomu musela pousmát. „Někdy tě tam musím vzít a představit tě bráškům."

Dlouho jsme si takto povídali, než se mi začali klížit oči. Ani jsme si nevzpomněli na zbytek otázek co jsem mu položila. S Mikeym jsme se ze střechy dostaly stejným způsobem jako jsme se na ni dostali, dole si vzal svůj skateboard a přešel se mnou k požárnímu schodišti našeho domu. v našem patře jsme se po liště dostali do mého pokoje a tam sem se rovnou složila do postele. V tu chvíli jsem si vzpomněla na jednu důležitou otázku na kterou jsem nutně potřebovala odpověď. Nechápu jak jsem na to mohla zapomenout.

„Ještě si mi neřekl proč si plakal." Jen se smutně usmál a klekl si k mé posteli. „Pohádal jsem se s Rafem, to není nic nového, jen mě to dneska nějak rozbrečelo a utekl jsem. Řekl mi že jsem zbytečný a pro tým jsem pouze přítěž." Setřel si osamocenou slzu. Bylo mi ho líto. „Ale víš co? jsem rád že jsme se pohádali a utekl jsem. Díky tomu jsem si našel novou malou kámošku, která mě mnohonásobně zlepšila náladu." Pořádně mě zmáčkl v obětí „A teď už hurá na kutě. Zítra večer se tu zase stavím prcku, slibuju." Rozcuchal mi vlasy a přešel k oknu. „Dobrou noc Mikey" „Dobrou Kiki"

Vyskočil z okna a já se zakutala do peřin a v mžiku usnula.

*** Pokud má toto ještě někdo v knihovně, tak jsem mu za to vděčná a obdivuji ho. Chtěla bych teď na všech příbězích, jak zveřejněných, tak těch zatím u sebe schovaných, víc pracovat. Jen nevím kdy si přesně najdu čas. Ještě jednou děkuji za vaši trpělivost a budu se těšit u další kapitoly.