Michelle žije obyčejný život. Ví, ale že tenhle život není pro ní. Cítí, že se narodila, aby něco dokázala, ale ne v tomhle světě. Splní se jí její přání? Zavede ji její osud k tomu, k čemu si myslí, že je předurčena?
S Radkem jsem se rozloučila až někdy okolo půl deváté. Radek se vrátil zpátky na intr a já se vrátila zase domů, kde pořád nikdo nebyl. To mi nevadilo, protože jsem si stejně až někdy do jedné ráno psala s Radkem. Neříkám, že mě pesimismus úplně opustil, ale už převažovala ta optimistická nálada. Uvidíme, kdy mě zase přejde.
Ráno jsem se probudila úplně nevyspalá. Však jsem taky naspala jenom necelých pět hodin. Ale kupodivu jsem měla pořád dobrou náladu a nechápu, kde jsem ji vzala. Bylo jedenáctého února, ale kvůli tomu bych měla spíš depku než dobrou náladu. Pokrčila jsem nad tím rameny a ze skříně jsem vylovila černý rifle, modrý tričko, stejně modrej svetr a nějaký ponožky. Pak jsem seběhla dolů a klasicky jsem něco vzala do ruky, že to sním cestou. Z gauče jsem si vzala kabát, kterej jsem tam včera hodila a v předsíni jsem se nasoukala do kozaček. Měla jsem dost času a to bylo na mě, až moc divný.
Jen co jsem vystrčila paty z domu už jsem se málem přizabila. Za prvé sněžilo a za druhé byla všude ledovka. Ještě že mám čas jinak by mi ten autobus fakt ujel. Zimu jsem neměla nikdy ráda zvláště pak když byli ledovky. Doplahočila jsem se na zastávku a čekala tam ještě pět minut, protože autobus měl zpoždění. Po cestě do školy jsem našla Karol jak se drží pouliční lampy a nechce udělat ani krok, aby se nepřizabila. Začala jsem se smát a ona se na mě vražedně podívala. ,,Že bys mi radši pomohla?" ,,Co to tady vlastě vyvádíš?" Karol se stále křečovitě držela držela lampy a kroutila hlavou. ,,Snažím se dojít do školy, snad vidíš ne?" ,,No právě že ne." Pořád jsem se lehce smála, ale podala jsem Karol ruku, aby se mě chytila. ,,Ale varuju tě, jestli kvůli tobě tu držku hodím taky, tak seš mrtvá." Řekla jsem ji, stále ještě s úsměvem.
,,Co, že se dneska pořád tak usmíváš?" Zeptala se mě Karol a přitom mi drtila ruku, jak se snažila neuklouznout. ,,Ty by ses neusmívala, kdyby jsi mě takhle našla?" Karol si pobaveně odfrkla a zavrtěla hlavou. ,,Jenže tobě by se tohle stalo těžko a navíc jindy by tě ta dobrá nálada už dávno přešla." ,,Hmm, už mě asi znáš no."
,,Takže, co se stalo, že máš pořád tak dobrou náladu?" Podívala jsem se na ní s pobaveným výrazem a povzdychla jsem si. ,,Včera mi napsal Radek." Povytáhla obočí a změřila si mě pohledem. Při tom ji podjela noha a už to brala po hlavě k zemi. Stihla jsem se zapřít a chytit, protože jinak bych letěla dolů s ní. Byla kousek od země a zrychleně dýchala. Já jsem vybuchla smíchy a ona hned taky. Mezitím co jsem se smály jsem jí pomohla na nohy. ,,A, co?" Zeptala se ještě s cukajícími koutky Karol. ,,Co?" Dala jsem lehce hlavu na stranu v nechápavém gestu. ,,No co se stalo? Kvůli tomu že ti někdo napsal, by jsi neměla pořád tak dobrou náladu." Povzdechla jsem si, ale všechno ji převyprávěla. A když jsem se dostala k části, kde mě Radek políbil, tak z překvapení uklouzla a spadla na zadek. ,,Jau, proč jsi mě nechytila?" Podívala se na mě s lehce vyčítavým výrazem a mnula si bolavé místo. Já jsem se nad tím jenom smála. ,,Nečekala jsem to." ,,Jo jasně, jen nekecej. Ty máš reflexi rychlejší než kdokoliv na světě." Nad tím už jsem se jen pousmála. Po zbytek cesty do školy jsme se bavili na téma Radek. Řekla jsem jí i to, že jsem s nim domluvená, že se sejdeme i dneska. Vyskakovala nad tím s takovou radostí, že jsem nechápala, kde se to v ní bere a tak jsem se divila, že se při tom zase nerozbila.
Až potom, když jsem vešli do šaten jsem měla konečně chvilku klidu, protože jsem měli každá skřínku úplně jinde. Vešla jsem do svojí šatny a znuděně odemkla skřínku. Podívala jsem se na rozvrh a naštvaně skřínku zase zavřela, první hodina a hned zeměpis. Chtěla jsem se otočit a odejít ze šatny, ale oslepil mě lesk, který se odrážel od něčeho, co bylo ve škvírce mezi skřínkami a zdí. Došla jsem k tomu a tu věc nahmatala. Byl to asi přívěšek na klíče, ve tvaru draka.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Chtěla jsem se rozhlídnout po šatně, jestli by mě nenapadlo komu, by ten přívěšek mohl patřit, ale zatočila se mi hlava a podlomili se mi kolena.
Když mě konečně přestala bolet hlava a mohla jsem otevřít oči, myslela jsem si že jsem se už asi zbláznila. Nebyla jsem totiž v šatně, ale někde na mýtině v lese. Všude okolo rostli zvláštní vysoké stromy a ještě zajímavější rostliny a květiny. Já seděla pod jedním z nejvyšších stromů na té mýtině. A pořád dokola se přesvědčovala, že se mi to nezdá. Nezdálo se mi to. Nevěděla jsem jestli je to špatně nebo dobře, ale jedno mě teda štvalo. Vzala jsem do ruky nějakej šutr a mrštila s ním na druhou stranu mýtinky. ,,To se mi tohle nemohlo stát dřív, sakra. Proč teď? Teď když už mám přátele a někoho na kom mi záleží." Sklíčeně jsem padla zase na kolena a myslela na to co se asi stane, co udělá Karol nebo Radek, až zjistí, že jsem pryč.
Přemýšlela bych nad tím ještě dlouhých pár minut, ale v koruně toho stromu co jsem pod ním seděla něco zašustilo. Podívala jsem se tím směrem a zarazila se.
Karol
Michelle už byla v té šatně nějak dlouho a tak jsem se za ní šla podívat. Přišla jsem do šatny a Michelle tam nebyla. Na lavičce byla položená její taška a na zemi ležel její mobil. Zděsila jsem se, vzala jsem do ruky její mobil a tašku. ,,Klid, uklidni se. Určitě si jenom pro něco zašla nebo někomu musela něco zanést a ten mobil ji jenom vypadl." Řekla jsem si pro sebe, abych se uklidnila, za ty roky co jsem s Michelle trávila, jsem od ní převzala jen jedinou věc a to tu nejhorší co jsem mohla. Brát vše pesimisticky. Normálně jsem brala všechno optimisticky, ale jak jde do tuhého tak převládá pesimismus. Prošla jsem celou školu třikrát, ptala se každého učitele i každého koho jsem potkala jestli ji neviděli, učitelé se mi omlouvali, že ne a žáci jen vrtěli hlavou nebo mě ignorovali úplně. Nakonec jsem všechno vylíčila třídní učitelce a ta mi řekla, ať počkám do konce vyučování a pak a ji jdu hledat a zítra ať ji Michelle přinese omluvenku a vysvětlení toho, co to mělo znamenat. Chtěla jsem se s ní hádat, ale nemělo to cenu. Doplahočila jsem se do naší lavice i se všemi věcmi Michelle a přemýšlela, co se s ní asi stalo. Když ji najednou cinknul mobil. Zapnout ho nebil problém její heslo jsem vždycky věděla dřív než ho změnila.
Přišla ji zpráva od Radka. ,,Ahoj, platí ten dnešek? Nemůžu se dočkat až tě zase uvidím." Smutně jsem se pousmála nad tím, že ji má vážně rád a že Michelle konečně našla štěstí, které se jí tak dlouho vyhýbalo. Nechtěla jsem, aby si o ní myslel bůh ví co, a tak jsem mu odepsala a doufala, že mi uvěří. ,,Ahoj tady Karol, kamarádka Michelle. Michelle se mnou šla dneska ráno normálně do školy a pak, když jsem se rozdělili v šatnách najedenou zmizela. Šla jsem se podívat kde je tak dlouho, ale našla jsem už jen její tašku a mobil a bez toho ona nikam nechodí." Nějakou chvíli trvalo než přišla odpověď. ,,To není možný nemohla jen tak zmizet, to by neudělala. Vykroutím se ze školy a půjdu se po ní podívat." Taky ji půjdu hledat, ale až po škole, tady mi nikdo nevěří a nepustí mě ji najít." ,,Ok"
Tak tady to ukončím. Prosím komentáře a názory. Nejsem člověk, který přetejká sebevědomím a tak bych byla za ty názory ráda, jestli mám v tom psaní pokračovat nebo ne.
