Vlk a přítel draka

Kapitola 1.

Proč vůbec musíme chodit do školy, kde se stejně učíme samý kraviny, který nebudem nikdy potřebovat? To je otázka kterou si kladu každé ráno, když mi zazvoní budík a já musím vylézt z postele. Dohrabala jsem se do koupelny, kde jsem se zděsila. Vypadala jsem jako nějaký strašidlo. Po tom co jsem se skulturnila, jsem popadla batoh a nějakou snídani a běžela chitit autobus. Na zastastávku jsem doběhla přesně ve chvíli, kdy autobus přijel. Ale to je u mě normální. Od zastávky to pak byla ještě pěkná štreka do školy, protože tu školu prostě nemohli postavit blíž civilizaci. Musela bejt prostě zastrčená u lesa dva kilometry od nejbližšího domu. Po cestě do školy jsem potkala kamarádku, jak se asi se stejným nadšením jako já belhá do školy. Znali jsem se už od školky, byla to moje nejlepší kamarádka, vždycky jsem se na ni mohla spolehnout a ona na mě. Byla pomalu jediný člověk, co se semnou do začátku střední bavil. 
,,Ahoj Karol." Pozdravil jsem ji s unavený úsměvem. ,,Ahoj Michelle, jak ses vyspala?"
Posměju se a podívám se na ni. ,,Asi jako ty." Začne se smát a já s ní. ,,No jo, vypadáš tak." Dostala ze sebe mezi smíchem.

První hodina byla matematika. "Nejoblíbenější" předmět celý třídy. Nikomu nešla, i když jsem teda nechápala proč. Taky mě zrovna dvakrát nebavila, ale šla mi, tak jsem s ní až takovej problém neměla, až na to že si mě učitelka docela oblíbila, a tak jsem byla věčně u tabule a vypočítávala tam nějaký příklady, aby tím učitelka ukázala, že to není těžký. Nechápala proč většina třídy nějakou látku nechápe a hlavně nám každou hodinu dělala proslov o tom, že kdo neumí zlomky, tak toho nechá propadnout, a tak. Po matice bylo ještě pár nudnejch hodin, ani nevím, co se při nich dělo protože jsem je celý prospala. Mohla jsem si to dovolit seděla jsem až úplně v zadní lavici, a když jsem si položila hlavu na lavici nebylo mě ani vidět, takže se mi i krásně vyhýbala veškerá skoušení.

Po dlouhém školním dni následovala dlouhá cesta domů. Když jsem konečně dorazila domů, nikdo tam nebyl, jako vždy. Rodiče pracují od brzkého rána a domů se vracejí až někdy v noci, takže se s nimi skoro nevídám a sourozence žádného nemám. To je taky jeden z důvodů, proč jsem samostatná už od osmi let. Možná že i dříve, ale to už si moc nepamatuju. Doma jsem se nudila a někoho s kým bych trávila čas jsem, taky neměla. S Karol jsme sice občas někam zašli, ale jak bydlela v jiném městě, tak to nebylo nic moc. No, a tak jsem si našla brigádu, kde jsem byla téměř veškerý svůj volný čas. Teda pokud mi nezrušili směnu, což se stávalo víc než často. 

Dneska jsem zrovna měla směnu zrušenou. Z čehož jsem taky byla "nadšená". Vyšla jsem nahoru do svého pokoje a praštila sebou do postele. Zapnula jsem notebooku a zkontrolovala email atd. Když se mi najednou zobrazilo upozornění na facebook. Rozklikla jsem to a zjistila, že je to žádost o přátelství od jednoho kluka z práce. Pousmála jsem se, nestávalo se moc často, že by mi někdo posílal žádost o přátelství. Ten kluk se jmenoval Radek Alderson. Co si budem, byl fakt pěknej a náhodou byl fajn, a kdykoliv měl se mnou směnu, tak jsem měla záruku, že se nebudu nudit. Klikla jsem na přijmout a chtěla jsem se kouknout, co kdo přidal novýho, ale přišla mi zpráva. Byla od Radka. Trochu mě to zarazilo, ale podívala jsem se, co píše. 

,,Ahoj, máš dneska čas?" Pokrčila jsem nad tím rameny, ale odepsala jsem. ,,Jo, mám proč?"

,,Nechceš se sejít? Jsem zrovna ve městě a nechce se mi domů, když jsem zrovna přijel. Měl jsem mít směnu, ale zrušili mi ji s omluvou, že na mě zapomněli." Poslala jsem mu nejdřív smějícího se smajlíka a hned na to odpověď. ,,To už mi taky párkrát udělali, ale jo klidně. Kde seš?"

,,Na náměstí." 

,,Super, tak tam někde počkej, do půl hodiny jsem tam." Neměla jsem co dělat a doma se stejně věčně nudím, tak jsem za to byla celkem ráda, že napsal. I když už jsem na odpověď nečekala stejně hned nějaká přišla. ,,Ok, snad to nějak přežiju." Jo asi si myslíte, proč neskáču radostí, když mi napsal pěknej kluk, jestli bych s ním nešla ven. Jestli jsem to ještě neříkala, tak jsem spíš pesimista než optimista. Už jednou se mi stalo něco podobného, zabouchla jsem se do jednoho kluka z vedlejší třídy, ale ukázalo se, že má holku, a že je to prostě jen suprovej kámoš. Od té doby si z podobných věcí nic nedělám a hlavně si nedělám žádný naděje.

Popadla jsem ze stolu klíče, kam jsem je předtím hodila. Mobil si dala do kapsy, do uší sluchátka a vyrazila na zastávku. Nakonec jsem byla na náměstí o deset minut dřív, což je na mě dobrý většinou chodím spíš pozdě, než brzy teda pokud to není do práce, tam jsem vždycky o dvacet minut dřív. Rozhlídla jsem se po náměstí, ale Radka jsem nikde neviděla. Povzdychla jsem si, byly totiž jen dvě možnosti, ta které jsem věřila více a ta naivní. Ta první byla, že si ze mě prostě jen vystřelili a ta druhá, že si zašel do nějakýho obchodu nebo fastfoodu, kterých bylo na náměstí plno. No a protože jsem pesimista, rozhodla jsem se věřit té první. Takže jsem se otočila a chtěla jít zase zpátky na zastávku a jet domů, ale někdo mě zezadu chytil kolem pasu a já už jsem se po něm chtěla ohnat, ale pak ten dotyčný promluvil. ,,Ty už odcházíš, ještě jsi mě ani neozdravila." Řekl na oko ublíženě a já poznala, že je to Radek. A až potom jsem si uvědomila, že mě pořád drží okolo pasu. Otočila jsem se k němu čelem čímž jsem ho donutila mě pustit. ,,Ahoj, tak máš něco v plánu?" Řekla jsem s úsměvem. Zaškubali mu koutky a řekl. ,,No doufal jsem, že bys mě tady mohla provést a ukázat mi to tu, přeci jen nejsem zdejší." Krátce jsem se zasmála a zavrtěla hlavou. ,,Vždyť jsem už třetí rokem jezdíš do školy a jsi tu na intru a máš tady i práci." Pokrčil rameny. ,,To sice jo, ale to jezdím furt jen tou samou cestou. Jinak se po městě moc neprocházím. Fakt, kdybys mě nechala támhle za rohem, tak se ztratím." Na to už jsem neměla co říct, a tak jsem se rozhlídla okolo sebe a zapřemýšlela, kam by jsme mohli jít.

Povzdychla jsem si a podívala se zpátky na Radka. Ten si mě jen prohlížel a usmíval se. Povytáhla jsem obočí, ale jinak to nechala být. ,,Nevím, kam by jsme měli jít. Nic mě nenapadá." Jen se ještě víc pousmál a pokrčil rameny. ,,Tak se zatím můžeme jen tak procházet a pokecat si při tom." Tentokrát jsem pokrčila rameny já a aniž bych nad tím přemýšlela, jsem vyrazila nějakým směrem. Slyšela jsem, jak se Radek za mými zády uchechtl, ale neřešila jsem to. Až když jsem před sebou uviděla pár stromů jsem si uvědomila, kam to vlastně jdu. Mířila jsem si to k zámeckému parku, který se potom napojoval na les.

,,Kdy jsi se vlastně narodila?" Otočila jsem se na Radka s mírně překvapeným výrazem. On se na mě jen mile koukal, taky jsem si všimla, že jde vedle mě tak těsně, že je mezi námi už jen pár centimetrů. Stočila jsem pohled zase před sebe. ,,Dvanáctého února, proč?" ,,Jen mě to tak zajímalo. To máš narozeniny za chvíli." ,,To jo, ale jedinej člověk co to se mnou vždycky oslaví je Karol. Naši od rána do večera pracují, takže vždycky najdu ráno v kuchyni jen pár dárků a obálku s blahopřáním a občas jsou tam i  nějaký peníze. Ale už jsem si zvykla. Kdy je máš ty?" Když neodpovídal, tak jsem se na něj podívala. ,,Je ti něco?" Lehce sebou trhnul. ,,Co? Ne není, proč?" ,,Neodpověděl jsi mi." ,,Jo, promiň přemýšlel jsem nad tím co jsi říkala. Mám je pátého srpna." Jen jsem přikývla a pokračovala v cestě, už jsem se dávno dostali do lesa. Do téhle části nikdo moc nechodil, proto jsem sem chodila ráda přemýšlet. Skoro neznatelně jsem sebou trhla, protože jsem ucítila, jak mě Radek jemně chytil za ruku. Zastavila jsem se a on taky. Mlčela jsem a jen jsem se mu koukala do očí. ,,Víš napadlo mě jestli bys ty tvoje narozeniny nechtěla jít někam oslavit se mnou?" Překvapeně jsem se na něj koukala a hledala v jeho očích jakýkoliv náznak toho, že si ze mě dělá jenom legraci, ale nic takového jsem nenašla. Během toho co jsem přemýšlela se postavil čelem ke mě, pomalu se přibližoval a při tom mě pořád držel za ruku. Posmála jsem se a odpověděla. ,,Jo, ráda." Usmál se a pravou rukou mi vjel do vlasů. Nic už neříkal, jen si mě přitáhl blíž a jemně mě políbil.

Omlouvám se za chyby a překlepy, jsem líná to po sobě číst. Budu ráda za komentáře a jakékoliv připomínky k příběhu.