EXISTENCE

Skok

Nádech-výdech, nádech-výdech. Pohlédnu až dolů, do té propasti. Stačí krok a nevratně končíte v náručí smrti. Když na to pomyslím, začne se mi točit hlava, ale zároveň cítím touhu skočit a necítit pevnou půdu pod nohama. Zjistit alespoň na chvíli, jaké je to letět. Promnu si oči, a schovám si hlavu do dlaní.

„Jsem srab," pošeptám větru. Přála bych si být silnější. Jenže nejsem schopná žít ani umřít.  Tak přežívám. Chodím do školy, ale nevnímám ji. Většinou celé dny prospím, pokud je líp, tak uklízím. Je to potřeba. Můj táta mě potřebuje. Taky přežívá, ale jinak. Já spím, on pije.

Z mysli mi vyvstane obraz:
Moje třinácté narozeniny:oslava, všude kolem je neskutečné množství balónků, zákusků a kamarádů, také moji usměvavý rodiče, kteří mi předávají dárek. Všichni zpívají a já se tetelím radostí. Mým dárkem je štěně.

Po oslavě jsme jeli na večeři, mohla jsem si dát obrovský čokoládový dezert a hlavně jsme si celý večer povídali, jen my tři. Když jsem ten den šla spát, maminka si ke mně sedla do postele a podala mi malou krabičku. Řekla, že jsem její zlatý poklad s že si proto zasloužím něco z pravého zlata. V krabičce byl malý prstýnek a řetízek.

„Když je budeš nosit, budeš mít štěstí," mrkne na mě, bere si do rukou řetízek, „mám ti ho zapnout?" Podívám se na ni s snažím se svými výrazem vyjádřit nekonečné díky. Za to jaká je. Přikyvuje. Chápe.

Vzpomínka na mé čtrnácté narozeniny by se od té první nemohla více lišit. V ní se moje usměvavá maminka mění na bledou a slabou, leží na nemocničním lůžku obklopená všelijakými pípajícími přístroji a svou rodinou.

„Víš Mon," osloví mne jako obvykle. „Já už tu dlouho nebudu." Nepláče. Zato já ano.

„No tak, to přece není důvod k pláči, vždyť se zase znovu setkáme," tvrdí dělajíc naštvanou.

„Jen jsem chtěla, abys věděla, že tě miluju a že všechno dobře dopadne." Potom se obrátí na tátu a na dědu: „Pro vás to samozřejmě platí také!" Pohladí mě po ruce a naposledy se usměje.

Kéžby mami. Kéžby všechno dobře dopadlo. Jenže bez tebe se náš život zhroutil jako domeček z karet. Nic už nemělo cenu.

Vítr a slzy mě hladí po obličeji a já si sedám. Nohy přes okraj, takhle se stačí jen odstrčit. Dívám se znovu kolem sebe a obdivuji krásu rodného města, takhle z výšky vypadá úplně jinak. Vedle výrazné zelené budovy stojí moje škola, i z dálky z ní sálá chlad a samota. O ulici dál vidím tátovu oblíbenou hospodu, napravo od ní je domek mojí bývalé nejlepší kamarádky. Když maminka umřela, mi kamarádka mnohokrát volala. Seděla jsem v posteli a omámeně koukala na vibrující telefon. Po čase zvonit přestal. Támhle je květinový obchod paní Malé, tam jsme trávili s maminkou hodně času. Milovala květiny. Nikdy se nestalo, že bychom neměli na stole něco kvetoucího. Teď tam kupuji každý půl rok Frézie, její nejoblíbenější, abych jí je mohla dávat na hrobeček. Tam budu brzo ležet taky. Konečně vedle ní. Navždy.

„Jen jsem chtěla, abys věděla, že tě miluju, a že všechno dobře dopadne."

Přehrávám si dokola v hlavě, její hlas mě konejší stejně jako miminka ukolébavka. No a co když je to pravda? Co když vše nakonec dobře dopadne? Možná že je důvod, proč člověk existuje.

Nebuď naivní, pomyslím si a sešoupnu se blíže k okraji. Už brzo budu s tebou mami. V tu chvíli vyleze slunce ze své mračné peřiny a jeden paprsek padne na můj zlatý prstýnek. Prstýnek slibující radost a štěstí, který se stal prstýnkem připomínajícím selhání. Naposledy si ho prohlížím, a poté ho odhazuji co nejdál dokážu.

Co jsem to udělala?

Sundavám si i jemný řetízek, který jsem od svých čtrnáctých narozenin poctivě nosila, a pouštím ho do propasti pode mnou. Je pryč. S ním i část tíživého pocitu. Promiň mami, už je čas jít dál.

-2015, upraveno