Tanec lásky

Kapitola 19.

No děcka... musím říct, že opravování této dva roky staré povídky mě nutí si nalít do očí nějakou kyselinu. Jsem moc ráda, že má někdo tu trpělivost a čte to. ♥

><><><><><

"Prosím vás, pomozte nám," přiběhla Anko a se sestřičkami běžela zpátky. Zapomněl jsem na kelímek s horkým nápojem, který jsem nakonec nechal v automatu, a běžel za nimi se podívat, co se stalo. Na zemi ležel Naruto a Kakashi se ho snažil probrat, avšak bezúspěšně.

"Naruto," zkusil jsem to i já, dokonce jsem ho párkrát pleskl po tváři, ale reakce žádná. Tep i dech měl v pořádku, takže jenom omdlel. Položili jsme ho s Kakashim na lavečku a stále se ho snažili probudit, nakonec nám sestry řekly, že bude asi nejlepší počkat, až se z toho dostane.

"Proč omdlel?" zeptal jsem se, když sestry odešly za svou prací.

"Oznámili jsme mu, že... má sestru," řekla Anko a mně spadla brada. Okamžitě se mi vybavil ten sen, kde umřeli Narutovi rodiče.

"To není možný," pošeptal jsem nevěřícně.

"Matka v autě začala rodit, ale dítě se ještě nedostalo ven. Kdyby ano, nepřežilo by. Už tak byl obrovský zázrak, že přežilo. Je to ještě větší zázrak, než že přežil Naruto," vysvětlil Kakashi.

"Jak se na to přišlo?" ptal jsem se dál.

"Sama nás kontaktovala. Prý by chtěla mluvit se svým bratrem - Uzumaki Narutem. Sama se představila jako Uzumaki Naruko. Sjednali jsme si s ní schůzku, abychom se přesvědčili, dokonce s sebou měla i testy DNA. Už podle vzhledu jsme věděli, že nelže. Je to jeho dokonalá kopie..." povzdechla si Anko a pohladila spícího Naruta po vlasech.

"Páni..." vydechl jsem. Na jednoho člověka je to trochu moc informací, nedivím se, že to Naruta tak vzalo.

Otevřel jsem oči a hned, jak jsem uviděl nemocniční bílou, přikryl jsem si oči rukama a přál si, ať spím dál.

"Už jsi vzhůru?" usmál se na mě jemně Sasuke a odhrnul mi vlasy z čela.

"Ne, ne, ne, ne, ne!" začal jsem opakovat pořád dokola a posadil se. To, že jsem byl v nemocnici, mi říkalo, že to nebyl sen, ale pravda. "Tak já mám sestru?!" vyjekl jsem nevěřícně. Nikdo nic neříkal, dokonce Sasuke spojil rty do jedné linky a pohladil mě zádech. To mi prozrazovalo, že je to skutečně realita. "No ty vole," chytil jsem se za hlavu. Přemýšlel jsem, jak se to mohlo stát, že jsem o ní celé ty roky neslyšel.

"Půjdu se podívat za Itachim," oznámil nakonec Sasuke.

"Jo," přikývl jsem.

Brácha měl položenou hlavu na posteli a klidně oddechoval. Na jeho tváři se ale objevilo několik menších vrásek z nočních můr, které jak rychle přicházely, tak rychle taky odcházely. Itachi ještě pořád držel Deidarovu ruku a odmítal ji pustit. Koukat se na ty dva bylo... příšerné...

Na nočním stolku byl blok a propiska, tak jsem Itachimu nechal vzkaz a pár drobných. Jak znám Itachiho, ten se odtud nehne ani do obchodu, ale mohl by si jít něco koupit alespoň do jednoho z automatů.

Kdyby cokoli, volej, budeme s Narutem doma. Tady máš pár jenů. Sasuke

Blok s propiskou i penězi jsem nechal na nočním stolku vedle postele a tiše odešel z pokoje.

Sasuke vyšel po necelých pěti minutách. Za těch pět minut jsem stihl zpytovat své svědomí a nedávat si za vinu, že jsem o ní celý svůj život nejevil zájem. Bál jsem se, že mě bude nenávidět, ale vždyť jsem o ní vůbec nevěděl! Ani si nepamatuju, že byla máma těhotná, nebo jsem si to spíš neuvědomoval. Byly mi čtyři, to už je dvanáct let zpátky.