Tanec lásky

Kapitola 9.

Asi dvacet sekund jsem se díval, jak za Narutem zabouchly dveře od koupelny. Snažil se mi něco říct a já vůbec nechápu, proč mi to prostě neřekne. Chci, aby mi důvěřoval, mně může říct všechno! Ať už jde o cokoliv, pomůžu mu!

Uklidil jsem všechno nádobí do myčky, kterou jsem zapnul a zamířil rovnou do pokoje. Vyslíkl jsem se jen do trenek a lehl do postele. Cítil jsem se strašně unavený a přitom jsem skoro nic nedělal. Mohlo by to být ze školy? To se mi nestává, škola není až tak vysilující. Nebo ano? No... Jak často sleduju Naruta, tak bych řekl, že se škola rovná smrtelné nemoci.

Když už je řeč o nemoci, asi jsem nachladnul. Už po několikáté za sebou jsem kýchl během jedné minuty. Přitáhl jsem si peřinu až k bradě, aby mi neunikla ani trocha tepla. Vypadá to, že přes víkend zůstanu doma, abych v pondělí šel do školy a nemusel trpět doma.

Za nedlouho si ke mně přilehl i Naruto a natiskl se na moje záda. Jednu ruku hodil přes můj pas a druhou provlékl mezerou mezi ramenem a krkem. Přitiskl jsem se k němu blíž, zrovna vylezl z horké sprchy a příjemně hřál.

"Sasuke?" optal jsem se opatrně. Nějak se mi nezdála jeho tělesná teplota v pořádku, hořel jak v peci. "Je ti dobře?" i přes otázku jsem nečekal na odpověď a sáhl mu na čelo. Jsem si jistý, že má horečku, musel se nachladit, když na mě čekal venku, mezitím co jsem se převlékal. Idiot.

"To bude dobrý," odpověděl. Už byl napůl v říši snů, ta nemoc ho musela hodně oslabit.

Raději jsem vylezl z postele, Sasukeho jsem samozřejmě pořádně zahalil do peřiny, dal mu pusu na čelo a vydal se hledat teploměr a nějaký prášek na snížení horečky. Nemyslím si, že bude nějak vysoká, ale raději to nebudeme pokoušet.

Když jsem scházel schody, zrovna přišel Itachi.

"Ahoj," pozdravil jsem ho potichu.

"Sasuke už spí?" Přikývl jsem.

"Myslím, že je nemocný," konstatoval jsem, "kde máte teploměr?" Když už je doma, alespoň nebudu vypadat, jako bych je chtěl vykrást.

Krádež, hm... Taky možnost, jak získat peníze... Ale riskovat, že mě zavřou do nějakého pasťáku, to raději nebudu jíst rok ramen.

Šel jsem s Itachim do kuchyně, kde v jedné z horních skříněk vytáhl krabičku se všemožnými léky. Netrvalo ani čtvrt minuty a už jsem běžel po schodech zpátky do Sasukeho pokoje, kde černovlásek spal. Opravdu se divím, že tak rychle vytuhnul.

Teploměr byl digitální, takže jsem ho jen přiložil k čelu a o pět sekund později mi hlásil teplotu třicet osm celých jedna. To není dobré. Vrátil jsem se za Itachim, který si zrovna ohříval jídlo v mikrovlnce, a oznámil mu konečnou hodnotu. Neměl jsem z toho dobrý pocit ani náhodou.

Vzbudil mě Narutův něžný hlas a třes na rameni. Vylekal jsem se, že se něco stalo, proto jsem sebou trhl a začal se hned ptát, jestli je v pořádku.

"Já jo, ale ty ne," v ruce měl pilulku a v druhé sklenici s vodou. Pozvdechl jsem si. Nenáviděl jsem, když řeknu, že jsem v pohodě a oni se o mě začnou starat jak o bezmocného. Ale i přesto jsem ji spolkl a pořádně zapil.

"Jak dlouho jsem spal?" rozespale jsem si promnul obličej. Muselo být kolem druhé v noci.

"Pár minut," zasmál se Naruto a vtiskl mi pusu na čelo. "Pití nechám tady, abys ho měl po ruce," sladce se usmál, což jsem bohužel nemohl vidět, a sklenici položil na noční stolek. Ještě mi popřál dobrou noc a konečně lehl ke mně. Přitulil jsem se k němu a téměř okamžitě usnul.