Krátký příběh o rychlé nemoci

Jen chcíplá koza, nic víc

Stalo se to na severu země Uleton, v jedné malé vesnici zvané Kaar.

Byl podzim, skončily žně a vzduch se začínal ochlazovat. A právě tehdy dostala první koza z vesnice horečku.

Patřila statkáři Girrovi, nevrlému chlapíkovi, který byl po celé vesničce znám svou lakotou a hrubými způsoby.

Když zvíře po pěti dnech chcíplo, lidé si po celé vesnici za Girrovými zády šeptali, že jej ztrestal Bůh a že se sedlákovi konečně dostalo, co mu patří.

Málokdo ale věděl o podivnostech oné nemoci, které se na umírající koze projevily. K té hrstce patřil řezníkův syn Mik,kterého Girro na svůj statek přivolal a chtěl mu, tehdy ještě živou kozu prodat na maso.

„Opravdu, Girro, neblázni. Víš že takhle postižená zvířata je zakázáno prodávát."

Koza zmožená nemocí ležela v chlívě na slámě. Nevypadala zrovna zdravě, a i kdyby měl Mik přehlédnout skutečnost, že zvíře bylo staré a mělo určitě tuhé maso, moc dobře věděl, do jakých potíží by se on a jeho otec dostali, kdyby se kdokoliv o obchodu dozvěděl.

Mimo to, že nechtěl mít problémy, měl s obyvateli vesnice dobré vztahy a byl by nerad, kdyby se komukoliv ze špatného masa byť jen přitížilo.

„Hele, zlevnim ti jí na třetinu, budem oba spokojení. Níž teda nejdu. Ale nemusíš mít starosti, mladej, nikdo se to nedoví!" Girro se opřel o trám podpírající strop chlíva a mezi prkny se začala sypat rozemletá sláma. Mohutně kýchl a pak hlubokým drsným hlasem pokračoval v přesvědčování.

„Copak si myslíš, že nás tu někdo špízuje??" V hraném zděšení si začal prohlížet štěrbiny mezi prkny. Pak se zamračil. „Vem to a di, anebo už nepočítej s tím, že u mě ještě někdy něco schrastíte."

Mik se pousmál.

Nic si z Girrovýchch výhrůžek nedělal. Jejich řeznictví bylo jediným široko daleko, kde mohl Girro prodat maso se svého statku. Ani se nebál, že by se někdo o obchodu dozvěděl. Jediné oči, jež ho pozorovaly, kromě Girrových, patřily koze, a ta zrovna nepůsobila jako důvěryhodný svědek.

Větší starosti mu dělal sám sedlák, který měl nepříjemný zvyk si v podnapilém stavu pouštět pusu na špacír a co nejhlasitěji se chvástat svou dovedností spravovat největší statek v okolí desítek kilometrů. Určitě by se neopomněl pochlubit obchodem, při kterém se mu podařilo prodat chorou kozu.

V Uletonu zákon jasně zakazoval prodávání masa nemocných zvířat. A byly k tomu důvody.

„Je mi líto, ale ne. Nikomu neřeknu, jakou trosku jsi mi nabídl, ale nečekej, že se nechám soudit kvůli jedné hloupé koze. U téhle bych, mimochodem, váhal s koupí, i kdyby byla zdravá. Sbohem, Girro." Dobře viděl, jak Girro zrudl v obličeji a pomyslel si, že je nejvyšší čas se vypařit. Už se otáčel k odchodu, ale pohled na kozu ho zastavil.

„Co to... ?"

Koza stála na všech čtyřech, rohy namířené proti nim dvěma.

„Pozor!!" zařval Mik, když viděl, jak se zvíře rozbíhá přímo proti zbrunátnělému Girrovi. Sedlák se prudce otočil směrem ke koze a se zpožděním začal uhýbat.Levý kozí roh mu roztrhl košili a Mik letmo zahlédl Girrovu krev, jak vytéká z poraněného boku. Neměl ale čas ho litovat, jelikož zvíře se prudce otočilo a chystalo se znovu rozběhnout.

Mik jen taktak uskočil před druhým útokem a jal se hledat něco, čím by rohatou obludu praštil.

Natáhl se po vidlích a chystal se po šílené koze skočit.

Zničehonic se koza skácela k zemi jako mrtvá.

Chvíli se nedělo nic.

Pak Girro zamumlal. „Chcípla!? Ona chcípla jen tak?!"

Ležící koza se roztřásla a její vyděšený majitel okamžitě ucouvl.

„Ne," odpověděl stejně tiše Mik, „nechcípla. Ale asi bys ji měl dát porazit, může to být příznak něčeho vážného, mohlo by to nakazit ostatní zvířata."

„Dobrá. Většinou mi přijdeš blbej, ale máš recht, že ta koza je nějaká....taková, em, podezřele..."

„ ...divná" dokončil Mik.

Ten týden přibyla další taková „divná" koza, která po šesti dnech zdechla, ale pak se dalších sedm dní nic nedělo, až...