garden of roses ✓ (Ereri / Riren)

2.

Zničehonic mě obklopilo ostré světlo a začalo mě bolet celé tělo, ale nejvíce záda. Po tom, co si mé oči zvykly na světlo, jsem se rozhlédl kolem sebe. Přežil jsem? Vypadalo to že ano, ale nevěděl jsem, jestli to je lepší než samotná smrt. Byl jsem v cele a na rukách pouta. Co mě ale znepokojilo víc byla krvavá stopa, která se táhla ode mě, až za mříže. Pokusil jsem se dostat z pout, ale nic jsem nezmohl. Zvedl jsem se s dřevěného čehosi, co mělo asi mělo připomínat postel. Za mřížemi byla kamenná chodba osvětlená loučemi. Sedl jsem si zpátky na dřevěnou podložku a přemýšlel co dál.

Nemůžu dělat prakticky nic, jen počkat na ani nevím co. Vlastně nevím ani kde jsem, jak jsem se tu ocitl a kdo mě sem přinesl. Nic mi nedává smysl. Zvíře, které mě pravděpodobně chtělo zabít, tak mě nezabilo a místo toho jsem pravděpodobně v nějakých podzemních vězeních zavřený a čekám, buď až někdo přijde, nebo až vyhladovím a nezemřu.

V tom se mé myšlenky rozbili jako porcelán dopadlý na zem, když jsem uslyšel něčí boty. Zkameněl jsem během vteřiny, ale to už přede mnou za mřížemi stál malý muž s upravenýma vlasama, v barvě havrana, očima ostřejšíma, než nabroušená dýka a bílé pleti, jak nejčistší sníh. Začal si mě měřit pohledem, až se zarazil na mém krku. Pokusil jsem zhruba nahlédnout na místo, kam se díval. Pak jsem si uvědomil že na té ráně, jež to zvíře způsobilo, jsem měl něco jako obvaz s nějakou mastí předpokládám.

„Kdo tě poslal do lesa?" Prskl na mě nepříjemně.

Nechápavě jsem zakýval hlavou. „Nikdo." Odpověděl jsem.

„Nelži! Že to byla ta holka?!" Bouchl do mříží a já jen reflexně nadskočil.

Myslel Mikasu? Jak o ní ví? Má s tím vším něco společného? To on Mikasu zachránil, aby jí to zvíře nezabilo? Mám na tohoto pána záhadného spoustu otázek, ale nevypadá na to, že by mi je klidně zodpověděl. Měl jsem z něho zároveň celkem strach, a to by člověk řekl že takový skrček nemůže být děsivý. Nejlepší možnost se jevila jako ta, že budu dělat blbého, co jsem i následně dělal.

„Jaká holka? Proč tu jsem? A kdo jsi ty?" Začal jsem chrlit jednu otázku za druhou.

„Černé vlasy, mikádo a celkem divná holka." Ignoroval mé následující otázky a přidal se do mé hry, že mi uvěří, že nic nevím, i když jsem na něm viděl, že mi nevěří ani nos mezi očima.

„Budiž, nic nevíš. Schválně jak ti tenhle přístup vydrží dlouho." Prohlásil a s kamennou tváří odešel.

Opět mě začalo užírat to bolestné ticho. Nemám ponětí, co mám dělat, i jedna sekunda se mi zdála jako hodiny. Připadal jsem si jako zvěř, kterou jednoho dne vyndají a zabijou. Tolik myšlenek a otázek, který jsem ani nemohl zachytit, ale i tak jsem věděl že tam byli. Mé zoufalství došlo až do stádia, kdy jsem usnul kvůli vyčerpání z myšlenek.

Zdálo se mi, že jsem spal ani né minutu, protože mě probral hlasitý zvuk do vědomí. Stál tam zase on, akorát s talířem v ruce. Na talíři měl propečenou kuřecí nohu s uvařenýma bramborami. Už jen ten pohled mě probral z únavy a já se snažil abych neslintal. Naposled jsem měl takovouhle delikatesu jako malý, za poslední dobu můj celodenní jídelníček byl buď půlka veverky, ale když jsem měl obrovské štěstí mohl jsem sníst malý kus nedopečeného králíka, srnky nebo něčeho podobného.

Viděl, jak na to jídlo koukám jako na boží dar. „Kdo tě poslal do lesa?" Zeptal se znovu na tu stejnou otázku jako předtím a provokativně si začal vychutnávat jídlo. „Nikdo, chodím tam lovit potravu." Nezaujatě se na mě podíval. „Jak dlouho?" Zeptal se a pokračoval v jídle. Pozoroval jsem každý pohyb jeho úst, když si vždy něco vezme do pusy a pak polkne a já ho hypnotizoval pohledem, abych dostal taky něco. Vždy když to rozkousával, tak jsem si matně zkoušel představit chuť, jakou asi prožívá. „Jak dlouho?!" Znovu se zeptal na otázku, ale s větším důrazem, protože já jsem neodpovídal.

„Em... asi pár dní, možná týden." Odpověděl jsem, ale nevím, jestli správně. „Proč?" O můj bože! To mi dělá naschvál? Já chci taky jíst! Teď bych za kus tohohle jídla udělal cokoliv. „Protože má sestra je nemocná." Řekl jsem omámeně, aniž bych přemýšlel nad svými slovy. „Nemocná?" Přiblížil se ke mně, až úplně ke mříži a podezřívavě se mi podíval do očí.

Z transu jsem se po tomhle rychle probral a uvědomil si, co jsem řekl. „A-ano... Ne-mocná." Nervózně jsem dostal ze sebe.

„Lžeš!!!" Zařval a talíř i s jídlem hodil proti zdi za ním. Porcelánový talíř se roztříštil a jídlo se všude rozházelo. Tak strašně jsem se lekl, až jsem měl asi zástavu srdce. „Kolik lidí o tom ještě ví?" Vyšiloval. „Nikdo, jen já." Klepal jsem strachem a doufal v nějakou spásu. Začal chodit s místa na místo a já ho jen pozoroval. „Dobře. Přísahám, že kdokoliv jiný bude v tom lese a bude tam cokoliv hledat, ty, ani tvá sestra se už nedožijete dalšího dne." Prskl a zbytek masa, které nesnědl, hodil směrem ke mně. Dopadlo těsně přede mě a já to tak nemohl vzít. „Přeju dobrou chuť." Prohlásil a odešel.

Jakmile kroky umlkly, tak jsem vypukl v neúprosný pláč. Je tak malá šance, že uvidím ještě Mikasu, nebo asi i slunce, lesy, trávu a oblohu. I přes to, že jsem svůj život neměl rád, tak teď jsem na něj vzpomínal v tom nejlepším. Div že jsem se nedusil slzami, kterých bylo víc a víc.

Mezi slzami jsem před sebou uviděl to maso. Mé slzy mi nenaplní žaludek, a tak jsem se pro něj zkusil natáhnout. Nešlo to, ale můj hlad byl i přes to všechno silnější. Natáhl jsem se až tak, až se mi okovy zaryly do kůže a já jsem pusou mohl vzít maso. Vrátil jsem se zpět na mou "postel" a začal jsem hladově jíst. Bylo to tak intenzivní chuť, až mi to dostalo další slzy do očí. Vše se to ale následně rozplynulo, když jsem dojedl. Pro připomenutí té chutě jsem začal olizovat kost a následně i ohryzovat. Asi jsem začal už bláznit.