Pohled Leviho:
Po nějaké době, se doopravdy setmělo a já začínal být unavený. „Levi." Řekl Eren unaveným polohlasem. „Já vím, taky jsem unavený, ale pojedeme dál." Řekl jsem, protože se mi nechtělo zastavovat. Chtěl jsem být na zámku co nejdříve a nechtěl jsem cokoliv ryskovat, protože tyto lesy mi nepatřili. Jenže když jsem se ohlédl na Erena, tak se ze všech sil snažil, aby nespadl z koně kvůli spánku. „Prosím." Zaprosil a mně při tom pohledu přesvědčil. „Ať je tedy po tvém." Řekl jsem a odbočil kousek od hlavní cesty. Nakonec jsem slezl z koně a přivázal ho ke stromu. Eren pak udělal to samý. Rychle jsem sesbíral pár klacíků a dřevo a začal jsem to zapalovat. Na Erena se už nedalo podívat, tak jsem mu přikázal ať jde spát. On si bez jakýchkoliv protestů lehl a okamžitě vytuhl. Z čeho může být tak unavený, když dnešek byl spíše odpočinkový.
Vypadal ale kouzelně, když spal. Jak se mu všechny svaly ve tváři uvolnily, tak vypadal jako malý andílek. Neudržel jsem se a natáhl k němu ruku. Své prsty jsem opět zapletl do jeho vlasů, jako tehdy. Začal jsem si s nimi pohrávat, a nakonec jsem ho začal hladit po vlasech. Jenže když jsem si uvědomil, co vlastně dělám, tak jsem svou ruku stáhl zpátky k sobě. Cítím, že z toho bude problém. Proč musí být věci komplikované? Podíval jsem se do ohně, který už hořel a přemýšlel, co vlastně dělám. Bylo mi jasné že jsem v tom už namočený, jenže teď otázka, co s tím. Proč jsem ho vlastně u sebe držel? A co s ním mám v plánu dělat v budoucnu. Přece jenom teď žije můj život a o to já nestojím.
Když už se mi oči začali také klížit, tak jsem si lehl na zem a zavřel oči. Jenže i přes to, že jsem byl k smrti unavený, tak jsem nedokázal usnout. Vzhlédl jsem k obloze a přemýšlel o svém životě. Jak ho žiju. Je mi tak neuvěřitelně na nic, že jsem nemohl vyrůstat jako normální člověk. Nevím, co si mám myslet, dělat, chovat nebo třeba cítit. Eren je teď takové světýlko, který mi dává to, co jsem neměl v dětství. Záleží mi na něm a chci ho chránit, ale zároveň mám myšlenky, které jsou tak odporné, ale zároveň tak neodolatelné. Nenávidím se za to. Ty myšlenky přichází jako hlasy, které nemůžu ovlivnit. Připadá mi to jako vracející se do minulost. Nahlas bych to nepřiznal, ale mám z nic strach. Občas nemůžu kvůli něm spát a když už usnu, tak slyším řev Erena nebo těch, které mám na rukách.
„Levi?" Zašeptal někdo mým směrem. „Co je?" Zeptal jsem se rozespalým hlasem. „Nechtěl jsem tě budit, ale máme menší problém." Řekl celkem zneklidňujícím hlasem. Zvedl jsem se teda do sedu a protáhl jsem se. „A co?" Ještě jsem se probouzel, takže jsem ho stoprocentně neposlouchal. „No... Řekněme, že máme už jen jednoho koně." Nechápavě jsem se na něj podíval, ale viděl jsem jeho znepokojený výraz. Zvedli jsme se a já ho následoval na místo, kde jsme uvázali koně. Jeden kůň byl odvázán a v pořádku, ale ten druhý byl roztrhaný na kusy, že bych nikdy neřekl že to někdy dýchalo.
V tu chvíli se mi smysly tak zbystřily, že bych slyšel i mravence, jak dupou po zemi. Tohle je jasná výstraha, že jsme porušili nějaké pravidlo, jenže jaké? Tyhle lesy patří Livcům, spojení z netopýra a Lva. Livci jsou známý svým dokonalým čichem, který jim byl darován zvlášť, ne od spojení zvířat. Přemýšlel jsem nad všemi pravidly, ale žádné jsem neporušoval. Adrenalin mi proudil žílami a mě začali pálit oči. Tělo se snaží o proměnu. „Erene, běž na koně a jeď." Řekl jsem. „Ale co ty?" Zmateně na mě koukal. „Jeď!" Křikl jsem. Díky bohu. Teď už nasedal na koně a jel. Mé oči byli už zbarvené do ruda, tesáky se už také hlásili o slovo, a i kosti začali dělat, to, co mají. Jakmile jsem dokončil proměnu, tak jsem uviděl skrytý vzkaz. Chytré, uvidím ho, jen když se proměním. Stopami v trávě jsem viděl vyšlapaný vzkaz 12L. Pravidlo 12 pro Livce. Sice teď nevím, jaké to je, ale je to ukvapené, protože tyto výstrahy se dělají pouze pro 1 až 10. Pravidla od 10 a víš jsou pravidla, které má každé území jiný.
Rozběhl jsem se za Erenem, abych ho dohnal. Když jsem se vedle něho objevil, tak podvědomě nadskočil. „Co to mělo znamenat?" Zeptal se i přes to, že věděl, že mu teď v téhle podobě nemůžu odpovědět. Cesta byla teď velice rychlá, a tak jsme na zámek dorazili za dvě hodiny. Hned jsem vlezl dovnitř a rozběhl do ložnice, kde jsem se proměnil zpět na mou lidskou podobu. Následně jsem na sebe něco rychle hodil a šel do knihovny se kouknout na knihu pravidel.
Přišel jsem ke knihovně a vyndal knihu, kterou jsem chtěl. Začal v ní zběsile listovat, až jsem v ní nenarazil na to, co jsem chtěl. Mám to.
Pravidlo 12 pro Livce
Na území Livců, tedy na území Rose a jeho okolí se nesmí konat setkání kmenů nebo jakékoliv aktivity, které by spojovali kmeny. Výjimkou je, pokud budou kmeny pozvány do samotného sídla Livců.Chvíli jsem na to koukal jako na zjevení. To musí být asi nějaké nedorozumění. Chápu, proč mají toto pravidlo, kvůli minulosti se jim nedivím, ale jediný, kdo je příslušníkem rodu jsem já. Zastavil jsem se. Livci dokážou poznat rody podle pachu, ale vždyť Eren není v žádném rodu, leda že by mi předtím lhal. Já to tušil. Už předtím jsem ho podezdříval, jestli nepatří k nějakému rodu. Umí a zná toho příliš moc na obyčejného vesničana.
Věci se mi začali skládat jako puzzle a já si uvědomoval čím dál tím víc věcí. Eren Jaeger je Yorek a to znamená že má nevlastní sestru Mikasu, které jsem ublížil. Potřeboval jsem na vzduch, tak jsem vyběhl ven a sedl si na schody. Celou dobu si tu držím rodinného nepřítele, naši rodiče se navzájem pozabíjeli a svou sestru jsem zmrzačil.
ČTEŠ
garden of roses ✓ (Ereri / Riren)
FanfictionEren je nucen se postarat o svou raněnou sestru, kterou něco zranilo v lese. Přesto že mu jeho sestra zakazuje chodit do lesa, i tak tam Eren chodí. Musí sehnat potravu, protože není dostatek jídla. Jednoho dne tam narazí na něco, co by ho mohlo stá...