garden of roses ✓ (Ereri / Riren)

6.

Pohled Leviho:

Hned, jak jsem vyšel z dveří, jsem se potřeboval nadechnout. Co si myslí že dělá?! A co vůbec dělám já?! Jsem naštvaný, ale ani pořádně nevím, jestli na něho, nebo na sebe, protože si ho pouštím až moc k tělu, a to se mi vůbec nelíbí. Vím, jak to dopadá, když si kohokoliv pustím k tělu. Při vzpomínkách na mou minulost se mi udělalo zle a mísily se ve mně všechny emoce, které ve mě vyvolával můj otec. Vztekle jsem kopl do židle, abych si vybil zlost, která teď ze mě doslova přetékala. Radši jsem se uklidnil a šel pro koření, které nám v kuchyni ještě chybělo.

Mám pocit, jako by mě někdo sledoval, a proto jsem se otočil za sebe. Nikdo. Nic. Ten pocit jsem měl i v knihovně, když jsem z ní odcházel. Musel jsem přesunout naše rodinné knihy, které obsahují vše o nás, o tom, čím jsme. Kdyby to Eren našel, tak si myslím že by to nedopadlo dobře. I přesto že jsem mu řekl, že jsem to já, kdo ho napadl, tak vypadá nedůvěřivě. Na druhou stranu se mu ani nedivím. Kdyby mi někdo řekl, že se někdo dokáže přeměnit na zvíře, tak bych mu pravděpodobně taky nevěřil.

Po tom, co jsem vzal to koření, tak jsem se vrátil zpět do kuchyně. Zaplať pánbůh, že tu nic nezapálil, a ani si neusekl prsty. Ale náhodou mu to začalo jít. „No vidíš, že to jde." Řekl jsem chladně, abych si i já sám dokázal, že... že je mi jedno? Jo asi jo. Proč ho tu vlastně držím? Můj původní plán byl, abych zjistil, kde je ta holka, a pak jsem je chtěl oba zabít. Už to že tu je se mnou, je jedem obrovský risk.

Kdyby mě kdokoliv z rodiny viděl, tak by mě pravděpodobně oběsili na střevech, protože porušuju naše největší pravidlo. Prozradit se ostatním a mít s nimi cokoliv, tím cokoliv myslím třeba i být s ním v místnosti a bavit se. Pamatuju si, jak má sestra, které byli jenom tři si začala hrát ve vesnici s normálníma dětma. Moje nevlastní matka jí ten večer zbila tak, až její křik byl slyšet přes celý zámek. Musel jsem být ve svém pokoji a jen poslouchat. Bolelo mě to i za ní, protože jsem si tím taky několikrát prošel. Co mě ale překvapilo bylo, že jsem jí už další den nenašel v pokoji. Když jsem se zeptal rodičů, tak mi řekli ať jí už v životě nezmiňuju. Dobře, že nedávno zemřeli.

Takové myšlenky bych měl radši zapomenout. Během mé zatemněné mysli, jsme už dodělali jídlo. Eren se na mě tázavě díval. „Děje se něco?" Řekl nejistě, ale já odkývl že nic. Jak jsem si ho dokázal připustit k tělu, když neznám ani jeho příjmení, rodinu, nemám ho vůbec ověřeného, co když je zvěd z jiné rodiny? A už dost! Mé myšlenky se plavily špatným směrem. Nandal jsem nám jídlo a šli jsme se do jídelny najíst. Když už teda porušuju ty pravidla, tak bych mohl pořádně, jenže to bych si nedovolil.

Při jídle bylo až nepříjemné ticho, a tak jsem to prolomil. „Pověz mi něco o sobě Erene." Vyzval jsem ho. „No... nejsem moc zajímavý." Špitl, ale mé očekávání jeho odpověď nenaplnila. „Neptal jsem se, jestli jsi, nebo nejsi zajímavý." Vadilo mi, že si o sobě myslí, že není zajímavý, protože kdyby nebyl, tak bych splnil svůj plán. „Dobře... Emm... Tak třeba, že rád kreslím, starám se o zahradu, lovit moc neumím... a to je asi vše... Říkám, moc toho na mně není." Jen jsem si povzdychla. „Spíš nic nového neděláš a tím pádem ještě pořádně nevíš v čem vynikáš." Rýpl jsem si do něj znova. Na to jen pozvedl ramena a pokračoval v jídle.

Možná bych mu mohl pomoct si najít nějakou zálibu. Byl by tu vůbec, kdybych ho tu takto nedržel? Pravděpodobně ne, ale je to nádherná představa, v které si zřejmě budu libovat, protože nemám nic moc na práci, kromě uklízení.

„Můžu se tě na něco zeptat?" Zeptal se. „Už ses zeptal." Pomalu se nadechl jako by chtěl něco říct, ale nakonec ten plán zavrhl. „Tak mluv." Pobídl jsem ho, protože jsem byl docela zvědavý, co ho zajímá. „Proč tu máš tolik pokojů, když tu jsi jen ty? Bydlí tu ještě někdo další?" Neměl jsem chuť mu odpovídat dlouhou pravdou, a proto jsem to stručně zkrátil. "Dřív tu byli i... rodiče." Točili se mi i prsty u nohou, kvůli tomu, jak jsem je nazval. Nebral jsem je jako plnohodnotné rodiče, a ani nikdy nebudu. „Ale teď jsem tu sám." Což taky není pravda, protože jednou půlročně mě bude navštěvovat můj strýc Kenny, ale nemyslím si, že tu Eren do té doby vydrží. Buď uteče, nebo ho pustím já, protože si myslím, že bych toho byl schopný v budoucnosti.

„A pokoje tu mám v takovém stavu, protože je ve volném čase uklízím, abych se tu nezbláznil nudou." Odpověděl jsem mu a zvedl se od stolu. S mým a jeho talířem jsem zamířil do kuchyně, kde jsem je začal mýt a zároveň i uklízet kuchyň. Samozřejmě jsem si s sebou zavolal Erena, abych to nedělal sám. Po tom, co jsme skončili, jsem mu řekl, že má volno a ať si jde dělat co chce, zatímco já jsem šel na zahradu.