Forever with you ✔️

Jack? Im here! Hey...

Říkají, že po smrti je nicota, ze které nejde utéct... Ale co když se někomu povede utéct? Co když se povede utéct (ne)obyčejnému Iantovi Jonesovi?

Jackův pohled
„Chybíš mi.. Opravdu." Řeknu tiše s hlavou opřenou o ruky v prázdné pracovně. Po Iantově smrti uběhl týden a s každou chvílí bolest sílí. Myslel si, že po chvíli na něj zapomenu, ale pravda je taková, že na Ianta se zapomenout nedá.
„Jacku? Bezpečnostní systémy byly narušeny!" Vběhla do pracovny Gwen zadýchaně, se zvukem nastaveným při narušení bezpečnosti.
„Víme co to je?" Zvedl jsem se ze židle a rozeběhl jsem se s Gwen k Tosh.
„No právě... nemáme tušení. Žádná energie se neobjevila. Vše je v normálu..." Nedořekla ani větu a Owen ji skočil do řeči.
„Jo... jen se zapnuly bezpečnostní systémy samy od sebe." Sarkasticky podotknul.
„Prohlédla jsem všechny kamery, ale nic se nedělo." Zastavila Tosh možná začínající hádku. Naklonil jsem se nad stůl, podíval jsem se na monitor a prohlédl si všechny záznamy z kamer. Žádné dveře se neotevřely, žádné alarmy na přebytkovou energii se nespustily.
„Třeba se to zaplo samo." Podotkla Gwen pochybující o tomto tvrzení.
„Prohlédla jsi všechny kamery Tosh?" Zeptal se Owen a otřel si čelo, snažíc se zjistit, proč se zaply systémy.
„Ano, zkontrolovala jsem i kamery ve vzdálenosti 3 kilometrů okolo Torchwoodu." Odpověděla Tosh opřela si hlavu o ruku. Bylo toho na ní moc. Na všechny. Ianto nám všem chybí. Smutně se usměji nad vzpomínkami.

„A tohle je Ianto Jones." Představuji ho Gwen. Ianto se otočí a usměje se.
„Vše po nás uklízí a dostane nás kdekoliv na čas" Řeknu s úsměvem.
„Dělám co můžu." Nakloní hlavu s vřelým úsměvem.
„A moc mu sluší obleky." Rozejdu se s úsměvem z místa, na kterém jsem stál.
„Opatrně, to je harašment pane." Jeho tón hlasu trochu zvážní, ale stále se usmívá.

„Nezpůsobilo to nějaké mimozemské zařízení?" Zeptám se a porozhlédl jsem se po všech zařízeních na stolech.
„To jsem též zkontrolovala, ale nic." Kývla na mě a protřela si oči.
„Dobrá práce, Tosh. Pro jistotu zkontroluju základnu." Probudím se úplně ze vzpomínek a jdu proběhnout základnu, kdybych něco našel.

Po chvíli

Žádnou možnou příčinu jsem nenašel. S rukama v kapsách jsem šel zpátky do pracovny. Když jsem prošel kolem, všichni na mě pohlédli, tak jsem na ně kývl, že nic jsem nenašel. Porozhlédl jsem se, sedl jsem si na židli a pustil se do papírování. Cítím se, jako by na mě někdo dýchal tak se porozhlédnu za mě. Nikdo tam není. Povzdechnu si, opřu se na chvíli o opěradlo židle a protáhnu se.

Iantův pohled

Nikdo mě nevidí, jsem pro ně neviditelný. Myslí si, že se bezpečnostní systémy zaply samy... tedy aspoň někteří. Nyní stojím za Jackem a dýchám mu na krk. Všiml si toho, ale nejspíš si myslí, že to je ventilace. S povzdechem si sednu naproti Jacka.
„Sice mě nevidíš ani neslyšíš..." Začnu s roztřeseným hlasem a kouknu se na něj. Zamyšleně pracuje s papíry. Listuje v nich, píše do nich. Když se mu podívám do očí, vidím rozbouřené moře za úsvitu slunce. Řekl bych snad, že je to portál do jiného světa, o kterém se nikomu ani nezdá. Ale někdy, když se mu podívám do očí, vidím smutek. Smutek, který se přenáší do každého koutu místnosti. Je to jako hřích nechat ho smutnit. Nikdy bych nevěřil, že bych mohl potkat někoho takového, jako je on.
„... ale i tak to řeknu." Naklonil jsem se na stůl a položil svou ruku na jeho, která ležela nehybně na stole.
„Poslední dobou to bylo těžké. Zabil jsi Lisu, moji přítelkyni, která vás všechny malém zabila. Kdyby ji kyberlidé nepřeměnili neudělala by to, věř mi! No, teď zpátky k tématu." Zhluboka jsem se nadechl a nervózně jsem se zasmál. Nikdy mi nešly proslovy o mých citech.
„Bylo to zvláštní. Poprvé jsem tě nenáviděl.."
„Mohl jsem ji vyléčit! Kdyby jsi mi dal čas.." Křičel jsem na něj ale po chvíli se mi zlomil hlas. Obejmul mě, opřel jsem si hlavu o jeho hruď. Slzy mi tekly po lícních kostech a končili na jeho košili.
„Ianto, zabila by tě dřív, než by jsi něco mohl udělat." Položil mi ruku na záda a stiskl mě v jeho objetí.

„...,ale potom jsem se do tebe náhle zamiloval." Přestal jsem se dívat do jeho očí a teď jsem se díval na stůl. Svou ruku jsem sundal z jeho ruky a položil ji na stůl. Zvládl jsem mu to znovu říct. Kdybych žil, říkal bych mu to neustále. „Nechápu jak, nechápu proč... ale prostě se to stalo. Ani nevíš, jak jsem byl zmatený." Usmál jsem se se slzou v oku. Byl jsem velmi zmatený. Mé myšlenky vedly k proslovu o citech. Ještě, že jsem to nakonec neřekl. Přeci jen by bylo nerozumné říct: Jo Jacku, zabil jsi Lisu před mýma očima. Pustil jsi na ní pterodaktyla, aby se o ní s "láskou" postaral. Ale bum! Zamiloval jsem se do vraha mé přítelkyně....
„Jacku?" Vstoupila Gwen do pracovny opatrně. Jack přestal psát a podíval se na ni. „Myslím, že tohle by jsi měl vidět." Řekla vážně a rozhlédla se po pracovně. Jack odložil propisku, odešel z pracovny a já za ním.
„Co se děje?" Zeptal se Jack v cestě k Tosh, která seděla u počítače a prohlížela kamery.
„Neuvěříš, dokud neuvidíš." Mávla rukou ve vzduchu. Po chvíli jsme došli k Tosh, která se otočila na Jacka.
„Poupravila jsem nastavení kamer a přeci jen jsem něco našla." Usmála se a já se začal obávat, co se stalo. Rámus, který byl slyšet z vedlejší místnosti byl způsobený Owenem.
„...u nich platí: ani smrt nás nerozdělí!" Vyšel z místnosti s pozvednutým ukazováčkem.
„Jacku, rovnou předem ti říkám, že to nemusí být to, co si myslíme." Řekla Tosh s uklidňujícím hlasem.
„Jo, dobře tak mi ty záznamy ukaž." Složil si ruce na prsou a díval se na monitor bez hnutí. Chvíli se nic nedělo, ale poté to začalo. Něco se rozsvítilo a potom jsem z toho vyšel já. Periferním viděním jsem viděl, jak Jack na to hleděl se zájmem.
„Ianto?" Řekl ohromeně, když uviděl tvář mě, když jsem vyšel.
„Ano, je to Ianto a je tu stále s námi." Řekla Tosh zamávala rukama do prostoru a začala ukazovat záznamy. Na většině jsem chodil za Jackem a mlčel, ale potom našla kameru z jeho pracovny.
„Sakra." Řekl jsem nahlas a ozvalo se to i z druhého počítače, co měl připojenou kameru na hlavní místnost. Všichni se na něj zahleděli a já udělal to samé. Byl jsem tam já v přítomnosti. Podíval jsem se na kameru a zamával do ní s úsměvem.
Jack se díval na obrazovku a zároveň se mě snažil najít v prostoru.
„Ianto tu je, někde tu je, ale já ho nevidím." Podotkl smutně a stále se mě snažil najít.
„Stůj Jacku." Řekl jsem a přístroj to zopakoval tak, aby to slyšeli ostatní. Jack se zastavil a porozhlédl se. Znovu zabodl svůj Oceánový pohled na obrazovku. Přešel jsem k němu a obejmul ho.... Nebo alespoň jsem se pokusil. Mé ruce prošly přez něj. Zacouval jsem od Jacka a podíval se na své ruce. Už jsem to pochopil. Už nikdy se ho nebudu moct dotknout. Nikdy mě nebude vidět bez kamery a obrazovky. Přivrel jsem oči. Sklonil jsem hlavu, slza mi stekla po líci a skončila u brady. Náhle jsem ucítil dotyk. Někdo mě chytil za bradu a opatrně mi zvedl hlavu. První co jsem uviděl, nebyly oči plné smutku a zoufalství, ale byly to oči plné naděje a přesvědčení. Jackovi oči, které se změnily během minuty.
„Slzy přináší naději." Řekl Jack, obejmul mě, a já si uvědomil, že jsem znovu hmotný. Objetí jsem mu oplatil a konečně jsem se opravdu šťastně usmál. Owen mezitím zapnul záznam kamery z pracovny a vše, co jsem řekl, se ozvalo z počítače. Jack se jen pousmál a dodal.
„Ianto, můj Ianto."