POTOMEK Počátek

Kapitola 7. Les

Ignis se strnule zastavila a podívala se na odhrnutý starý závěs. Někdo s ním pohyboval. Ale tady nikdo nebyl... Leda kdyby to nebyla otázka na ,,kdo"... ale ,,co"... Takže správná otázka zní...

Co odhrnulo ten závěs ?

Jen co se Ignis v hlavě sama sebe otázala, ozval se za ní klapavý zvuk. Ignis vytřeštila oči, a koukala slepě před sebe. Nebyla schopna se pohnout, či se jen otočit za sebe. Strach ji doslova celou pohltil, svíral ji ve svých spárů a nedovoloval jí udělat jakýkoliv pohyb.

Stála tam jak kamenný sloup. Něco bylo za ní, něco bylo za ní ! Tak proč se sakra nepohla. Připadalo jí že i její srdce přestalo tlouct a ona zemřela, jakoby ji někdo zmrazil na místě.

,,Udělej pohyb, prosím udělej ho ! Vyběhni, vykroč, otoč se, cokoliv nestůj hlavně na místě !" Ječela na sebe v duchu a roztřásla se. Chvěla se jak osika. Něco bylo za ní, klapavé zvuky byly blíž k jejím uším, cítila ten smrdutý dech... Něco tu páchlo... Mrtvoly,... Pach smrti, něco uhnilého...

,,Bože to tak smrdí...

Tak se pohni ! Uskoč na stranu !"

Ječela na sebe... A náhle vyskočila dopředu. Zrovna ve chvíli kdy se na ni vrhalo ono monstrum, které bylo zakryto v roušce jistě černé tmy. V matném světle lucerničky mohla Ignis však vidět šest očí, jejichž skelný odraz se od světla odrážel. Ozvalo se kvílivé zachrčení. Ignis stála dva metry od Akromantule. Ikdyž pro Ignis to byl jednoduše až moc velký a přerostlý pavouk. Ale... Byla velká. A stará. Dotekové chloupky z ní padaly a dle patrného zákalu v očích i špatně viděla. Jizvy na jejím těle byly viditelné a vybledlé, na její tmavé kůži. Ignis znovu strnula v pohybu a neměla se jak přimět k pohybu. Byla velká... Děsivá... Ošklivá.

Akromantule chrčela a sýpavě se nadechovala, jakoby pobírala druhý dech. Dotekovými chloupky zkoumala letmo okolí a Ignis mohla vidět její chřtán. Měla malý tenký slizký a lesklý jazyk, ostatně ale pavouci jazyk nemají. Její zuby byly zkažené a nažloutlé, zbylo jich jen pár. A její jedové zuby byly v tak tragickém stavu, že nedokázala udržovat jed v nich a ten odkapával na zem.
Ignis ani nedutala a třásla se. Upřeným pohledem koukala na onu Akromantuli, jak kolem ní slídivým krokem přešlapovala.
Po chvíli se Akromantule otočila a odslídila pryč. Zřejmě i špatně slyšela. To byla pro Ignis možnost jak odtud vypadnout !

Udělala dva kroky dozadu, pomalu se otočila a dala se na rychlý útěk !

Běžela zpátky ke schodišti. Ani lucerničkou si nesvítila, na to teď upřímně neměla ani čas. Chtěla se dostat jen z tohohle sklepení zpátky na povrch. Překvapilo ji že se za ní Akromantule nerozběhla. Buď běžela už tak tišše, nebo byla až moc hluchá,... Nebo měla jen slepé štěstí. Ignis byla ráda i za to slepé štěstí. Světlo už bylo blízko !

Ignis vyběhla schody tak rychle, že i dobíhání schodů do třetího patra na hodinu matematiky nebylo tak rychlé jako tenhle útěk. Ani se nezastavovala a běžela dál kudy chtěla jít už na začátku.
Když vyběhla z přístřešků které byly okolo kamenných cest kolem malých dvorků s kašnami, poryv větru se do ní okamžitě opřel až si musela zavřít oči a zakrýt si tvář. Řezavý chladný vítr se jí opíral do zbytku tváří které si nedokázala zakrýt dlaní. Vytáhla si lem kabátu víš a šla nějakou cestou. Musela se dostat z hradu, aspoň dřív než začne padat tma. Jestli vůbec padne. Nedalo se rozeznat zda byl den, bylo jen šedivé šero které se často měnilo.

Světle šedé pruhy se matně prolévali zkrz černé hutné masy mraků. Ignis nikdy takové mraky neviděla. Proběhla přes další budovu a když se zastavila, aby se zorientovala kde je, uviděla starý dřevěný most. Který vedl k lesu !

Ignis se rozlil na tváři úsměv.

,,Konečně !' problesklo ji hlavou radostně a vyběhla k němu. Jen co ale doběhla k začátku mostu, se zarazila. Most vypadal rozviklaně, a staře. Velmi staře. Tryska byly porostlé mechem a výhonkami proutků a slídivým břečťanem. Ignis se podívala k hradu a pak na most. Neměla možnost... Ale možná že by...

Náhle jí nad hlavou zakrákal havran. Slétl na blízký kámen a pohlédl krátkými trhanými pohledy na Ignis. Bylo to druhé stvoření co tu viděla živé... A první stvoření co jí nechtělo zabít, narozdíl od té akromantule.

,, Hádám že jiná cesta neexistuje, co " koukla na něj s povzdechem Ignis se smutným úsměvem. Havran zakrákal a Ignis si pod tím odpověděla že není... A tak vzdychla. Havran kráknul a vzlétl do vzduchu.

Ignis vzdychla a koukla na první prkna. Moc jim nevěřila. Rozhlédla se kolem a vzala nějakou suchou delší větev. Štíhlý a dlouhý klacek její velikosti. Ten jí pomůže. A byl i pevný. A tak se s chabým odhodláním vydala na most.

Klackem zkoušela prkna. Letmo se na větev opřela a zkusila Krásno jestli je přímo pevné. Když si byla jistá, že to nezavrzá moc, je pevné. Některá prkna však o se tragickém stavu vypovídala už od začátku.

První prkno bylo v pořadku.
Druhé taky...
Třetí chabě zavrzalo ale drželo.
Čtvrté překročila.
Páté zavrzalo víc...

Ignis se dívala pod sebe na každé prkno a přemýšlela. Čtvrt mostu bylo za ní... Koncem klacku ťukla do prkna jestli se nevyklá, nebo jestli není moc roztrouchnivělé. Blížila se k půlce. Most držel pevně zatím. Pomalu krok za krokem pokračovala dál.
Jedno prkno zavrzalo víc když se ho dotkla celou vahou. Ale udrželo se. Ignis spadl jeden malý knedlík z krku. Ale další se tam tvořily každým silnějším zavrzáním.

Blížila se dal a snažila se být opatrná a dávat pozor... Samotnou pozorností ale zapomněla zkontrolovat jedno prkno pod sebou a jakmile došlápla celou vahou na nohu, prkno ani nezavrzalo a noha proklouzla zkrz škvíru a klopýtla k zemi když ztratila balanc.

Ignis vyděšeně vyjekla. Zapřela se dlaněmi a ani se nehla. Strnula na místě a nějakou dobu koukala do prkna. Pak pomalinku koukla na propadlou část nohy. Jen špička. Pomalu ji vytáhla a stáhla k sobě. Přemýšlela že teď by bylo lepší se plazit po těch prknech, než po nich jít... Dlouze se nadechla a vydechla. Koukla dopředu na konec mostu a pak za sebou. Byla v půlce. Nebyla tak daleko... Teď to vzdát nemůže, nemůže tu zkejsnout....

Zkusí to tedy plazením. Na klacek, co jí byl do téhle chvíle oporou, položila vedle sebe, ikdyž si za to mohla sama svou nepozorností, ale je přeci jen člověk.

O pěknou chvíli plnou nervů se konečně doplazila na druhou stranu mostu. Ignis se posadila dál od něj, kdyby se náhodou chtěl zhroutit a ji nějakým způsobem stáhnout sebou. A tak jen dlouze vydechla a zavřela oči a sklopila letmo pohled k zemi.

Vítr jí ševelil do ucha nevyslovitelná slova a hrál si s jejími prameny vlasů. Laskal ji ledovými polibky na tvář a zároveň rozechvíval starý dřevěný most, který mu zkrz matné vrzání v jeho ledovém tanci odpovídal.

Ignis pak otevřela oči a rozhlédla se kolem. Sem moc vítr nemohl díky tomu že kolem ní byly stromy. Ale jejich špičky se v divokém zmítání přímo prohýbaly.

,Musím jít.' problesklo Ignis v duchu v hlavě a vstala. Nedaleko uslyšela zakrákání havrana. Jen vzdychla a vyšla dolu po cestě podél okraje lesa. Došla dolů k nějaké staré už rozpadlé chalupě. Prošla kolem ní přímo do lesa. Radši se už nikde nezastavovala.

S chabou myšlenkou že jde správným směrem, vešla dovnitř zkrz dlouhé pichlavé větve stromů. Prošla zkrz ně a pokračovala dál. Stromy, jejichž mohutné koruny halily chabé šero do úplné temnoty, vypadaly jako obří sloupy které držely střechu, zkrz kterou nešlo nic vidět. Pod nohama jí křupaly suché větvičky.

Ignis zahalil mrazivý chlad. Světlo z její lucerničky vydávalo snad ještě chabější a slabší světlo než když byla v tom hradu. Ale už šla dovnitř... Musí tedy najít cestu ven.