Není naděje Baxtrix , Wedry, Herdyn a Anet (FF)

To je on?!(část 2)

Pohled Anet

Projeli jsme skoro celou Paříží a zastavili v malém městečku. Bylo 10:30 a my vystoupili  z autobusu. Celej zájezd se rozprchl do různých koutů tohoto městečka. My jsme se šli podívat trochu klidněji.
Š- Pojďte za mnou.
Tak jsme šli za Štěpánem, ale najednou mu začal zvonit mobil. Zvedl to a po chvíli ho podal mě se slovy
Š- to je pro tebe.
Vzala jsem si jeho mobil a zvedla ho k uchu.
A- Haló?
K- Ahoj, jak se máš?
A- Ahoj Katt. Jo mám se dobře, co ty?
K- No co budu povídat chodím do práce, odpoledne se Snížkem do parku. A co ty a tvoje bříško? Už víš co to bude?
A- někdy je mi blbě. A jak bych to asi tak měla vědět? Katt jsem v Paříži.
K- tak si to tam užij.
A- a co ty a Radek?
K- voláme si každej den. Ale chybí mi.
K- už budu muset jít.
A- ou. Tak ahoj.
K- ahoj.
Položila jsme to a vrátila mobil Štěpánovi.
Po chvíli jsme došli do našeho cíle. Bylo to malé muzeum. Uvnitř to vypadalo docela zajímavě. Bylo tam spousta abstraktního umění. V muzeu jsme byli asi hodinu a potom je šli na oběd do místní restaurace.
Měli jsme rezervaci pro čtyři a tak si Pepa musel donést židli. Číšník nám donesl jídelní lístky a my začli vybírat co si dáme.
(Č=číšník)
Č- tak co si dáte?
Pavel- já si dám jeden ten hovězí stejk a jednu desítku.
Pepa- já to stejné prosím.
R- já jednu jedenáctku a toho pstruha na másle.
Š- já si dám ten hovězí hamburgr a taky jedenáctku.
A- tak a já si dám kolu a ty grilovaná křídílka s BBQ.
Č- dobře
Odešel a my si začli povídat. Po chvíli jsme dostali pití a dal čekali na jídlo.
Jak donesl jídlo mě se už zbíhali sliny.
Jak jsme dojedli Štěpán jako pravý gentleman zaplatil i když jsem to chtěla zaplatit já tak mě převálcoval.
Přemluvila jsem kluky ať jdeme do suvenýrů , asi si o mě museli myslet že jsem úplně neschopná, protože Štěpán přišel a vzal mě do náruče. Poté je vyrazili do suvenýrů.
Zbytek dne probíhal naprosto skvěle. Už zapadalo slunce a my šli do místního parku. Procházeli jsme se pod korunami stromů. Já byla zavešená za Štěpána a Pepa za Pavla. Radek šel sám ale nevypadal že by mu to vadilo. Užívali jsme si přírodu a tu atmosféru. Pepa vypadal hrozně nervózně ale tak co nechala jsem to být a užívala jsem si to. Začalo mi být trošku špatně a pak se mi chtělo zvracet. Odběhla jsme do křoví a vyklopila jsem obsah svého žaludku do keře ve chvíli kdy zvednu oči před sebe uvidím pohyb a odraz něčeho lesklého. Vypláchnu si pusu vodou a vrátím se na cestu.
Š- dobrý?
A- jo v pohodě. Asi.
Š- už pomalu půjdeme na autobus ju?
A- Štépáne tam někdo stojí.
Řeknu hned potom co zvednu zrak.
Š- neboj v tom parku přece nemůžeme byt sami ne?
Řekne a usměje se. Ten úsměv mě uklidní a my pomalu jdeme směrem ke skupince, kterou chceme obejít aby je šli na autobus. Znovu uvidim jak se ta nějaká věc zableskne.
Podívám se pozorněji na může stojícího v čele skupinky a pak si uvědomím od kud znám Pepu......