The Unfolding | Justin Bieber

1. KAPITOLA

Ahojkyy! 💕❤😘 Tak první kapitolka je tu..prosím dejte mi všichni vědět, jak se vám líbí. Psala jsem ji dost dlouho, protože má 3000 slov. Takže se omlouvám, že to trvalo.😘 Jinak děkuju za reklamky, příští kapitolku věnuju všem, kteří mi tu reklamu udělali.😘 Znamená to pro mě hrozně moc.

PS: není to ještě opravené, to už jsem nestihla.

Miluju vás.😘

peace.

Vendul_

---

Justin

Pořád jsem na něj zíral. Bylo to jako kdyby v něm byla schovaná nějaká síla, tak silná a mocná, že mi nedovolila odtrhnout pohled. Někdy jsem si s tím malým tvarem takhle hrával v ruce. Tehdy i teď se od něj odrážely světla svíček, které mi visely nad hlavou a vytahovaly jeho barvu.

Zářil jako reflektor.

Ten těžký, drahý, fascinující, dechberoucí kámen byl perfektně upevněn na zlatý kroužek. Byl nádherný. Když jste se podívali hodně zblízka, mohli byste vidět malou prasklinku, kterou měl, ale i přesto byl krásný.

Jakákoliv žena nebo i muž by pro něj klidně zemřela. Někteří by pro něj zabíjeli- podle toho jak vím, že tenhle zkurvený svět ve kterém žijeme, funguje. 

Stál tisíce. 

Konec konců byl to diamantový prstýnek.

Perfektní zásnubní prsten.

Všechny ženy by omdlely, kdyby muž, který je miluje klekl na koleno a společně s tímto prstenem je požádal o ruku.

Že ano?

Zakřičeli by hlasité: ,,ANO!", a začaly skákat nahoru a dolů jako klokan. Plakaly by, ale byly by to slzy štěstí. Začaly by šeptat, křičet, volat slova štěstí. Něco jako: ,,Ó můj bože. Nemůžu tomu uvěřit." nebo třeba: ,,Tohle se vážně děje? Ó můj bože.", nebyly by schopné udržet emoce v sobě.

Že jo?

A pak bychom my muži vstali zpět na nohy a velký pocit úlevy by projel celým naším tělem, střídám s pocitem štěstí. Všechny ty náhlé nervy by se rozpustily jako by nikdy neexistovaly.

Pak bychom se podívaly do jejích očí a tajně obdivovali jejich krásu. Otevřeli bychom tu sametovou krabičku, pořád v šoku, že řekla ano. Nervy by přišly znova, ale tentokrát v té příjemné podobě. Spíš bych to nazval vzrušující strach.

Nasadili bychom jí prstýnek na prst vedle malíčku a s nepravidelným dechem zavřeli krabičku. Ten náhlý adrenalin by ovládl i naše srdce, které by skoro nestíhalo rychlost, kterou bychom potřebovali.

,,Miluju tě...já jsem...vážně tě miluju. Bože j-já...miluju tě."

Zašeptala by se zalitými oči slzami. Šťastnými slzami.

,,Miluju tě mnohem víc, lásko. Jsi můj celý svět. Miluju tě."

Slova opustily jejich rty a vsákli se do vzduchu. V tu chvíli by to byl jenom on a ona. Svět by neexistoval. Existovala jenom jejich láska pro toho druhého a myšlenky na přípravu svatby.

Pak bychom se my muži pomalu naklonily a spojily rty s naší druhou polovičkou. Tímto by byl potvrzen slib.

Dali by tomu druhému srdce, duše, mysl i tělo.

Zní to jako pohádka, že?

Chyba.

Co kdybych vám řekl, že jsem si touhle situací už prošel? Že jsem byl muž, pro kterého existovala jenom láska k jedné ženě? Že jsem byl tak pošetilý a klekl před ní na koleno a požádal jí o ten životní závazek.