O zeď opřená stojím,
ostatních pohledů se bojím,
do země raději hledím,
v myšlenkách v koutě sedím.
Pohled svůj lehce pozvednu,
hluboce se nadechnu,
zase na mě zírají,
soudit hned začínají.
Jeden pohled je však jiný,
ja v něm cítit spouta viny,
jako ostatní pohledem odsuzoval,
povahu podle vzhledu posuzoval.
Pomocnou ruku jemu dám,
aby nestál v davu sám,
najednou jsme ve všem spolu,
nekoukáme už jen dolů.
