As we fade in the dark (HP next generation)

|3| Duše ctižádostivých čarodějek

„Fred mi říkal, že jsi byla dneska v noci náměsíčná," řekla Eve a obrátila palačinku. „Dneska v noci zamkneme dveře."

„Dneska v noci budeme spát v táboře v Grand Canyonu," oponovala jsem. „Nic to nebylo. Jen z únavy."

„O čem se ti zdálo?" Zajímal se táta. Odložil noviny s mou fotografií a tvářil se zamračeněji než obvykle.

Pokrčila jsem rameny. „O škole."

„O čem přesně?"

„Ach Morgano, tati," povzdechla jsem si. „Co když se mi zdálo o nějakém klukovi a je mi to trapné to před tebou říkat? Chtěl bys slyšet detaily?"

„O jakém klukovi?" Pokračoval ve výslechu. Najednou se zdál být ještě víc zamračený. „Snad ne o Daveovi, že ne? Tony mi říkal, že se k sobě nějak máte..."

Zaúpěla jsem a rozhodila rukama. „To byl jen příklad! A Tony ví kulový... s Davem se znám z dřívějška ze školy."

Eve přede mě položila talíř s palačinkami a usadila se naproti. „Tak o čem se ti zdálo?"

Založila jsem si vzdorovitě paže na prsou a našpulila rty. Eve i Fred moje pohyby zopakovali a trpělivě vyčkávali. „Fajn," vzdala jsem to po pěti minutách souboje zamračených pohledů. „Nebylo to nic zvláštního. Jen jsem se procházela po chodbách a tak."

„A tos nám nechtěla říct?" Pochybovala Eve.

„Nemám ráda, když strkáte nos do mých věcí," odvětila jsem a přitáhla si talíř s palačinkami k sobě.

„Nic zvláštního se v tom snu neudálo?" Tlačil na mě dál táta.

„Nic víc si nepamatuju," zalhala jsem. Všechno bylo dost zvláštní, tati, myslíš, že bych se měla bát?

Když ve snu něco vezmete a zůstane vám to v ruce i po probuzení, nejspíš byste měli mít trochu nahnáno.

Udržela jsem si otrávený výraz a dál se věnovala palačinkám. Neměla bych tomu dávat takový význam. Tenhle dům byl starý, třeba jsem ve své náměsíčnosti tu kartu někde vyhrabala.

Jak absurdně to zní, Priyo!

Radši jsem se vysvobodila z černých myšlenek, které mě začaly pomalu dusit a zahleděla se z okna, kde začínal další horký letní den.

„Už jsi připravená, Priyo?" Táta se podíval na hodinky. „Za chvilku musíme vyrazit do New Yorku k přenášedlu."

Vytřeštila jsem oči a s talířem v ruce vyběhla po vrzavých schodech nahoru do pokoje. Byl poměrně malý, ale já ráda stísněné útulné prostory. Eve ho sladila do bílých a šedivých barev. Místo kolébky pro miminko tu teď ale stála široká postel s prošívanou dekou. Vytáhla jsem ze skříně batoh a postavila ho na zem.

„Capacious Extremis," zašeptala jsem s hůlkou namířenou dovnitř batohu. Nepoznala jsem, jestli se mi nezjistitelné zvětšovací kouzlo povedlo, ale nebyl čas na prolézání zavazadel. Položila jsem batoh na zem, švihnutím hůlky otevřela šuplíky a skříňe a důrazně přikázala: „Balit."

Pokojem začaly létat všechny potřebné věci a cpaly se uspořádaně do batohu. Když tam zaplulo i mé koště, poznala jsem, že kouzlo se doopravdy povedlo. Za to bych měla dostat jedničku, pomyslela jsem si.

Svlékla jsem se z pyžama a natáhla na sebe obyčejné černé šortky a pruhované tílko. Slunečními brýlemi ležícími na stolku jsem si zajistila vlasy, aby mi nepadaly do obličeje, když jsem se ohnula ke svému zavazadlu, abych ho zapla.