As we fade in the dark (HP next generation)

|4| Vlk v hedvábí

Lhala bych, kdybych tvrdila, že jsem si zapamatovala jméno každého z Weasleyových. Někteří nebyli zrzaví, takže jejich jména se mi vtloukla do hlavy lépe než ostatních.

Měli jsme stan hned vedle nich ve vyhrazené části, která byla přísně střežená a která byla k mé nelibosti trochu luxusnější než ostatní.

Naštvaně jsem vylezla před stan zvětšený kouzlem a nakopla kámen. Jeden z bystrozorů na mě upíral dlouhý pohled.

Zamračila jsem se na něj. „Na co zíráte?"

Oklepal se, jako bych ho polila studenou vodou a narovnal ramena. „Omlouvám se, slečno." Hned se zadíval někam do prázdna.

Povzdechla jsem si a sedla si na kámen k ohni udržovaným kouzly.

„Seš hrozná!" Ozvalo se ze stanu naproti a pak se někdo vymotal ven. Byla to Roxanne - vysoká snědá dívka s hustými vlasy v barvě skořice.

„Ty seš hrozná!" Křikl Rosin hlas.

„Roxanne hned se vrať zpátky-!"

Roxanne si povzdechla a pak se zarazila, protože si mě všimla. Chvíli nerozhodně přešlapovala na místě, ale nakonec se s malým zamáváním rozešla ke mně. „Slyšela jsi toho hodně?" Zeptala se místo zbytečných zdvořilostí kolem, za což jsem ji obdivovala a se založenýma rukama stála nade mnou.

Natáhla jsem si nohy blíže k ohni a pokrčila rameny. „Byla jsem zaměstnaná svojí hádkou s tátou," řekla jsem a ani se na ni nepodívala. Myslela jsem, že odejde. Ale na Roxanne má vystrčená brada a ledové oči asi působily jinak než na ostatní živé bytosti a přisedla si vedle mě.

Překvapeně jsem po ní vrhla pohledem. „Jo," přikývla. „Tvůj táta vypadá jako rytíř."

Zasmála jsem se. „Většina lidí říká, že vypadá jako morous."

Roxanne našpulila rty v zamyšlení a přitáhla si kolena k tělu. „Když žiješ vedle někoho jako je Rose, všichni ti oproti ní připadají jako pozitivní lidé."

Nastalo ticho. „Tak hroznej není nikdo," řekla jsem po chvíli. „I když se ti to zdá, není to pravda."

„Neznáš ji," zašeptala Roxanne a ohlédla se přes rameno, jestli nás někdo neposlouchá.

Probodla jsem pohledem toho mladého bystrozora. Kapička potu mu sjela po čele, když uhl očima do neznáma.

„A v tom je ten problém, nikdo jí nechce poznat, protože je tak příšerná už od pohledu. Nosí se jako pávice. Je inteligentní, takže dokáže vyhrát každou sebevíc titěrnou nebo významnou hádku. Opravuje, nesměje se. Je samostatná jednotka."

„Ledová královna," zamumlala jsem.

„Přesně," přikývla Roxanne.

„Tak mi říkali ve škole," řekla jsem z nějakého důvodu. Roxanne na mě působila zvláštním dojmem. Měla jsem potřebu jí říct, co mi leží na srdci - nad slovy jsem nepřemýšlela, protože jsem věděla, že mě bude poslouchat. Já zase poslouchala ji. Možná je lepší svěřit se úplnému cizinci než svému blízkému. „Taky jsem samostatná jednotka."

„Kdo ti tak říkal?"

„Všichni," ušklíbla jsem se. „Až do dne, kdy jsem neskopala toho, který to vymyslel. Teď se mě bojí."

Roxanne se usmála a drkla do mě ramenem. „A to je ten rozdíl."

„Co?" Nechápala jsem.

„Myslela sis, že se podobáš Rose," začala. „Viděla jsem to zklamání v tvých očích. Ale je mezi vámi rozdíl. Tebe se bojí, protože bojuješ sama za sebe. Za Rose bojují učitelé a rodina. Tebe se bojí, protože ses dostala na špičku sama. Zatímco Rose a my ostatní nosíme slavná jména."