virtuální realita nebo realita?

4

Když moje tělo začalo nabírat vědomí a pomalu si uvědomovat že se něco děje ozvala se rána. Trhla jsem sebou a snažila se zjistit od kud rána vyšla. V objektu ve kterém jsem se nacházela zavládlo hrobové ticho. Najednou se rozsvítila světla. Bílá místnost. Když si oči přivykli na oslepující světlo slyšela jsem tlumící křičení. Opodál mě seděli Seiko, Jake , Lilian  a Rosa. Do místnosti vešla osoba a prohlížela si nás. I přes 5 metrovou vzdálenost šel cítit ten pohled jenž vás probodává skrz na skrz. Osoba jen ukázala na tři z nás . Rukou naznačila palec nahoru. Nás tři . Mě , Seiko, Jaka chytila za spoutané ruce za zády. Vedli nás neznámo kam. Seiko sebou začala zmítat . Šel z ní cítit strach a napětí. Bylo mi jí líto. Jake byl oproti Seiko klidný....no.. víceméně klidný . Já si zachovala chladný pohled. Vymýšlela jsem nějaký plán. Moc se mi to díky "nádherným" poutům nedařilo.

Najednou osoby které nás vedli zastavili. Vypadalo to tady jako v laboratoři. Dali nás do oddělených prosklených malých místností s otvory aby do skleněné místnosti proudil vzduch. Spoutané ruce za zády nedovolovaly žádný přirozený pohyb. Jediné co jsme mohli bylo vztát a chodit po téhle malé místnosti 2 metry na 2 metry. Na dveřích od každé téhle"místnosti" byli čísla. Moje 105 . Od Seiko 104 . Od Jaka 106.

Když odvedli Seiko. Myslela jsem si že to je nějaký žert...

Hrozně jsem se mýlila...

Nářek bolesti.... Volání o pomoc...