CHANGES

~3~

   ~NOVÝ DOMOV~

Už se stmívá a já pořád sedím u lesní mýtiny, opřená o jeden strom a přemýšlím. Jak je možné, že se mi během jednoho dne dokáže tolik změnit život. Vždyť teď budu bydlet na zámku a budu se učit kouzla. Chtěla bych tu mít tetu,  aby mě objala a řekla,  že vše bude dobrý. Někdo by byl z takovéto novinky nadšený,  což já svým způsobem trochu jsem,  ale mám strach.  Strach z toho,  že sem nezapadnu. Bojím se,  že mi to nepůjde..
Z přemýšlení mě vytrhne křupnutí větvičky a později se ze stínu vynoří mužská postava.
„Přemýšlíš?" ozve se ten neznámý.
„Jo, dnes toho na mě bylo moc." Chci se zvednou a jít pryč,  ale zastaví mě jeho slova.
„Jak to, že jsem tě tady nikdy neviděl? Takové krásky bych si určitě všiml. Jak se jmenuješ?"
„Protože jsem dnes přijela.  A do toho jak se jmenuji ti nic není." odseknu.  Proč jsem dnes tak hnusná?
„Čím jsem si zasloužil tento tón?" ani na chvíli nesesadil svůj  úšklebek z tváře.
„Tím,  že s kluky jako jsi ty se nezahazuju." odseknu.
„S kluky jako já?" rádoby uraženě na sebe ukáže prstem.
„Jo. Arogantní,  namachrovaný blbec,  co si o sobě myslí Bůh ví co." u mého mluvení máchám rukama kolem sebe. Už mi leze na nervy a to skoro nic neudělal.
„Prr,  nemusí hned kočička používat drápky." zase ten úšklebek. Proč se pořád tak šklebí,  to má snad tik?
„Jen je toho na mě dnes vážně hodně," Sednu si zase zpátky na pařez a pak pokračuji: „jak by ti bylo,  kdyby si 17 let žil jako obyčejný člověk a teď najednou,  po smrti tvé tety, se musíš přestěhovat k tvému otci,  který ti řekne, že umíš kouzlit?" hlavu si složím do dlaní. Nechápu proč se mu tu svěřuju,  je úplně cizí.
„Ty si Anika? Dcera Marcuse? Páni." řekne s menším náznakem údivu a sedne si ke mně.
„Jo, už to tak vypadá." řeknu a s menším úšklebkem se na něho podívám.  Musím uznat,  že je k nakousnutí.
„Taky sem chodím přemýšlet, je tu klid." rozhlédne se kolem sebe a pokračuje: „zkus jít za Marcusem a prostě si s ním o tom v klidu promluvit. Je to součást tvého života. Vyslechni ho a kdyby něco, po večeři se tu můžeme sejít." podpořivě se na mě pousměje. Zajímavá změna komunikace.
„Dobře, děkuji ti neznámý." řeknu s úsměvem. Sice ho neznám,  ale docela mi pomohl.
„Jo promiň, jsem Stephan. A za chvíli bude večeře. Nepůjdeme spolu?" mile se usměje.
„Jasně, proč ne." úsměv mu opětuji,„ty bydlíš taky na zámku?"
„Jo,  Rebecca je moje teta."

Ani jsme si neuvědomila, jak dlouho a jak daleko jsem běžela.
Celou cestu jsme si se Stephen povídali. Zjistila jsem,  že má sestru Elizabeth. Je mu 18 a je to čaroděj druhé třídy, což ještě nevím co znamená,  tak snad mi to Marcus vysvětlí.

~~
Stojím v mé šatně a přemýšlím co si na sebe vezmu. Vůbec nevím,  co tady mám nosit. Nakonec se rozhodnu pro bílé rifle a obyčejné tyrkysové tričko. 

Se Stephanem jsme si dali sraz na konci chodby,  kde už také čekal.
„Promiň,  že mi to trvalo." omluvně se na něho usměju.
„Copak,  nevěděla si co na sebe?" Věnuje mi jeden ze svých úšklebků.
„Nato,  že se známé jen pár hodiny,  mě máš nějak prokouklou." hravě ho bouchnu do ramene. Jako odpověď se mi dostaví jen menší uchechtnutí.
„Vždy jsem chtěla mít kamaráda opačného pohlaví." při vzpomínce na můj bývalý život,  se smutně usměju.
„No a máš mě. Toho nejlepšího z nejlepších." Pronese egoisticky,   hodí na mě svůj úšklebek a chytne mě kamarádsky okolo ramen.
Když vás někdo drží okolo ramen,  jde se vážně špatně,  to mi věřte.

Páni,  nikdy bych neřekla,  že na zámku může být obývací pokoj,  s jídelnou a kuchyní v normálním moderním stylu.  Vždy jsem si myslela,  že na zámku jsou pokoje spíše se starší vzhledem,  ale tohle je úžasný. 
Se Stephem projdeme přes útulný obývací pokoj do jídelny,  které dominuje jídelny stůl s osmi židlemi.  V čele stolu už sedí Marcus,  po jeho právé ruce Rebecca,  vedle ní žena ve středním věku a malá holčička.
„Tak koukám,  že se Stephem si se už seznámila." prohodí ke mně Marcus. „Pojďte se už posadit.  A já ti představím i zbytek."
ukáže na židli po jeho levé ruce. Stephan si sedá vedle mě. Po chvíli nam přinesli jídlo a Marcus mi začal představovat všechny přítomné. Vedle Rebecci byla Juliet,  Sestra Rebecci a zároveň mamka Stephana.  A to malé pihaté stvoření je Alizabeth, sestra Stepha.

Večeře probíhala v klidu,  se všemi jsem si tak nějak rozuměla. Rebecca je milá žena a jsem vlastně i ráda,  že si otec našel zrovna ji.
Mám pocit, že konečně někam aspoň trochu zapadám, i když si budu ještě muset zvyknout na kouzla. V mém dosavadním životě, jsem se bavila jen s tetou a Mel. Prostě mi vždy přišlo, že tam nezapadám. A ve škole si to mysleli taky.
Teď tu tak sedím,  v mém nezařízeném pokoji,  v zámku s novou rodinou, novou kapitolou mého života a vzpomínám. 
Dříve, když se mi stala nějaká podivná věc, nechápala jsem to,  ale teď tomu začínám rozumět. Bylo mi 13 a v tento den,  jsem nejspíš poprvé použila kouzla:

Zrovna jsem šla ze školy domů. Vždy jsem procházela takovou menší uličkou,  když jsem jednou narazila na jedny kluky:
„Hele kluci, zase je tu podivínka Anika." Byli tři a byli o dva roky starší.  Bála jsem se jich. „Alee,  snad se nám tu kočička nerozbrečí," začali si utírat pomyslné slzy a naoko vzlykat. Chtěla jsem odejít,  ale jeden z nich mě pevně chytil za zápěstí a stáhl mě k němu.  „Copaak,  kočička už chtěla odejít?" pronesl slizky až mi z toho přeběhl mráz po zádech. Dostala jsem ohromný strach a zároveň jsem se i naštvala.  Najednou se zvedl velký vítr. Rozhlížela jsem se kolem sebe,  ale pořád uvězněna v jeho ševření. Všimla jsem si prasklé gumy od kola a přála jsem si,  aby toho kluka trefila. Jakoby mě poslechla, se zvedla s praštila toho kluka do nohy.  On je okamžitě pustil a s menším strachem v očích odskočil k těm zbylým dvoum klukům.  „Snad se nebojíte." pronesla jsem s klidem v hlase.  Ti tři se na mě dívali jak na nějakého padoucha a odběhli pryč. Vítr ustal a já tam ještě chvíli udiveně stála.  Když jsem se vrátila domů a vše řekla tetě,  odpověděla mi ať si toho nevšímám a zavřela se v pracovně.

Nad vzpomínkou mé tety mi po tváří steče slza. Najednou někdo zaklepal na dveře. Setřela jsem si neposlušnou slzu a vyzvala toho dotyčného,  aby vstoupil.
Ve dveřích se objevil Marcus.
„Aniko, potřeboval bych s tebou mluvit, chci ti toho hodně říct. Půjdeš se mnou do pracovny?"  jako odpověď jsem mu poskytla jen pouhé přikývnutí.  Popravdě bych s ním ráda mluvila,  chci aby mi vše vysvětlil.

Snad se už konečně vše dozvím.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
A je tu další kapitola,  snad se líbila.😄
Jak si můžeš všimnout,  tak mám více kapitol se stejným názvem, to bývá většinou pro ujasnění,  že je to jeden den. (Upravila jsem název prvních dvou kapitol) Někdy budu jeden den dávat do jedné kapitoly a někdy to rozdělím do více.
A další čeho si můžeš všimnout je tykání.  Připadá mi to více osobní a takové, že to píšu přímo pro čtenáře, jako přímo pro tebe. A docela se mi to i líbí.😄
A už to nebudu okecávat,  takže si Užij den a ahoooj.✨