CHANGES

~5~

~ŠKOLA~

Do nového dne mě ještě před budíkem probouzí sluneční paprsky tančící po mé tváři. Protáhnu se a pomalu otevřu oči. Ve chvíli kdy se rozkoukám vystřelím vystrašeně do sedu. Chvíli mi totiž trvá, než si vzpomenu, kde to vlastně jsem. Na zámku. Hned co se vyhrabu z postele a mé nohy dopadnou na studenou podlahu mi naběhne husí kůže, proto se raději rychle přesunu do koupelny, kde si udělám základní ranní hygienu. Rozhodnu se, že si ještě před snídani zajdu zaběhat. V mé šatně tedy popadnu první sportovní oblečení co se mi dostane pod ruku, převléknu se a vybíhám. Sice tu jsem druhý den, ale už přesně vím kam poběžím. Ke srázu. Když běžím tím krásným lesem, který je ještě orosen od ranní rosy, připadám si neuvěřitelně silná. Vždy jsem milovala přírodu. Ten čerství vzduch, klid a sílu naplňující mě tělo. Když doběhnu ke srázu, posadím se na jeho kraj a chvíli se kochám tou krásou. Po chvíli se rozhodnu běžet zase zpět.

V zámku se převléknu do černých riflí, bílého tílka a světle modré košile a zajdu do jídelny pro něco k snědku. V jídelně se potkám se Stephen, se kterým se poté i vydávám do školy.
Doufám, že mě přijmou.

Stojíme před budovou s nápisem 'Daltonská škola' a já se nestačím divít.
„To je vážně velká škola," pronesu ke Stephovi.
„Je to jediná škola co tu je. A právě se díváš jenom na střední. Jinak je to celek čtyř budov, který je postaven do takového čtverce a v jeho středu je velký plac s další budovou ve středu kde se učí kouzla. No, také Je tu školka, ta je naproti přes dvůr. Základní škola, ta je odtud vpravo. Střední, u té teď stojíme. A Vejška, ta je vlevo."
„Abych se vůbec vyznala." řeknu s menšími obavami a náznakem pobavení v hlase.
„Neboj, budu tvůj osobní průvodce a kdyby cokoliv, jsem tu pro tebe." štouchne mě do ramene a s úsměvem se vydá ke dveřím. Já moc dlouho neotalím a jdu za ním.
Po vstupu do školy mě hned uchvátí počet studentů, dost z nich na mě hází všemožně pohledy a někteří si šeptají. Já si jich však raději nevšímám, vytáhnu si papír se všemi informaci, jakožto číslo a heslo skříňky, číslo učebny a rozvrh. Stephan mi nahlédne přes rameno, aby se také podíval.
„Škoda, první hodinu nemáme spolu. Ty máš fyziku a já matematiku." s menším vyděšením se mu podívám do očí.
„Neboj," uchechtne se a pokračuje:„do třídy tě zavedu. A jelikož druhou hodinu máme společnou, počkám na tebe na chodbě." nesnažím se zakrýt úlevné oddechnutí.
Při vchodu do třídy se na mě někteří zvědavci otočí a prohlédnou si mě. Já raději vyhledávám nějaké volné místo. Úplně vpředu a také vzadu je ještě jedna volná lavice, takže se okamžitě vydám k té zadní.  Usadím se a až teď si prohlédnu mé nové spolužáky. Vypadá to, že tu jsou dva pomyslné tábory. Jen ještě musím zjistit, do kterého budu chtít patřit.

V momentě kdy zazvoní do třídy vejde starší brýlatý muž s plnovousem. Ve chvíli kdy se k nám otočí čelem začne mluvit: „dobrý den milí žáci, dnes k nám do třídy přibyla nová duše. Je to dcera Pana Marcuse. Doufám, že se k ní budete všichni chovat slušně. Co kdyby ses nám představila." Poslední větu položil spíše jako rozkaz než otázku. Všichni se na mě otočí. Seznamování jsem nikdy neměla ráda. Vstanu tedy a začnu mluvit: „takže ahoj, jmenuji se Anika Hudson a včera jsem se sem přistěhovala. Je mi 17. A to je asi jediné co bych vám chtěla říct." Rozhlédnu se po třídy a chci se posadit, ale v tu chvíli jakoby se kouzlem židle odsunula a já spadla na zem. Všichni se jako na povel začnou smát. Okamžitě se rozhlédnu, kdo to mohl udělat a uvidím dva kluky, jak si plácají. „Tak aspoň vím s kým se nechci bavit," pronesu a všichni hned utichnou. Tady ve třídě jsou vážně skoro všichni jako psi. Ty dva kluci se na mě rádoby uraženě podívají a jeden pronese: „alee, takže kočička se taky umí bránit. To se mi líbí." Při těchto slovech se mi okamžitě vybaví vzpomínky na trojici kluků z mé bývalé školy. (bylo zmíněno v předminulé kapitole) Takže tyto kluky míjet velkým obloukem.
„Tak se uklidněte.
Začněme s vyučováním." řekne učitel a začne vysvětlovat učivo, naštěstí toto už mám probrané, takže mužů vstřebat vše, co se zatím odehrálo. Tady je to vážně jako na normální střední. Akorát vtípky se provádějí především kouzli. Na lavici mi přistane zmuchlaný papírek. Když se otočím, abych zjistila kdo mi ho poslal, zjistím,  že to byl jeden z těch dvou kluků.  Hezky se na mě usmál a pak pohled přesunul ke vzkazu. Rozbalím zmuchlaný kus papíru a přečtu si to, co je na něm napsané:

„Omlouvám se za to,  co udělal Matthew, je to blbec.  A to co udělal byl jen vtip.  Tak se nezlob. 
A mimochodem jsem Lucas."

No páni, tak asi nebudou tak špatní,  nebo aspoň ne Lucas. Otočím se jeho směrem a věnuji mu jeden z mých úsměvů. Úsměv mi oplatí a pak se věnuje výkladu učitele.  Já na něho ještě chvíli koukám. Musím uznat,  že je hezký. Černé vlasy, připomínající havraní peří, sem tam doplňuje hnědý melír, světle modré oči,  plné rty a vystouplé lícní kosti. Když si uvedomím,  že na něho civím už moc dlouho,  raději pohled odvrátím ven z okna.

Po hodině už na mě Stephan čekal před třídou, přesně jak slíbil. Spolu jsme pak vyrazili,  za doprovodu našeho povídání, na další hodinu. A takhle to šlo až do čtvrté hodiny. Už se tu docela význam.

Zrovna bude začínat pátá hodina a já si sedám do poslední lavice, když do třídy vejde nějaká skupinka holek a míří si to přímo ke mně.
„Hele holčičko, tohle je moje místo." řekne dlouhovlasá blondýna s výstřihem až do Afriky a svým dlouhým umělým nehtem ukazuje na lavici, u které sedím.  Takže třídní fiflena,  super... Celá třída stihne, otočí se zvědavě naším směrem a někteří si něco šeptají.
„Hele holčičko, " použiju stejné oslovení, „mně je to úplně jedno. Nikde nevidím, že by jsi to tu měla podepsané. Takže vypadni od téhle lavice, protože tu teď sedím já." řeknu s klidem.
„Takhle se ke mně chovat nebudeš! Všichni se tu ke mně chovají s respektem a ty nebudeš výjimka!  " vypískne tak,  že kdyby tady byla sklenička okamžitě by praskla.
Už mi leze na nervy.
Postavím se a už začínám trochu křičet: „a ty na mě zase nebudeš křičet!  Je mi jedno jestli tady jsi za třídní královnu a jestli se tě tady lidé bojí,  já se tě bát nebudu!  Takže vypadni od téhle lavice a nedovoluj si na mě!"
Kde se to ve mně vzalo?
Ještě chvíli tam ty tři stojí,  pak si ta blondýna odfrkne,  jako nějaká kobyla,  a odejde. Slyším od některých žáků obdivované povzdechy a šeptání.
Jsem tu první den a už vím komu se budu raději vyhýbat. To jde rychle.

Už mám konec vyučování a čekám před školou na Stepha.  Ještě si netroufám jít domů sama.
Tu blonďatou Kobylu jsem dnes už nepotkala. Jsem tu první den a už to vypadá, že mám nepřítelkyni.
A hodinu kouzel jsem dnes také neměla,  což je dobré,  protože budu poprvé trénovat až doma.
„Čekáš dlouho?" ozve se mi za zády jeho hlas.
„Myslím,  že jsme si tímto vyrovnali to,  jak si na mě čekal včera před večeří." s uchectnutím se vydám od školy a Stephan se ke mně hned připojí.
„Jak si to beze mě zvládla?" Prohodí mírně egoisticky.
„No představ si,  že jsem se nemohla dočkat, až tě zase uvidím."
odpovím mu ironicky. „No a jinak jsem už objevila holku, které se chci vyhýbat." dodám už normálně.
„Tak to brzo." Odpovím mu jen pokácení ramen. „Hele, dnes půjdeme domů pěšky jestli ti to nevadí."
„Ráda se projdu" mojí odpověď doplním ještě úsměvem.
„Řekni mi jak vypadá ta holka." pobídne mne Stephan.
„Blondýna,  dlouhý nehty,  výstřih.  Postavou a oblečením typická Barbie. Za sebou dva poskoky. A nejspíše královna třídy."
„To bude asi Isabella. Ale umí být i hodná a milá."
„Tak to děkuji za info."
Celou cestu až k zámku jsem si o něčem povídali a smáli se.

Když jsme byli v zámku,  šla jsem se převléct.  Jenže v mém pokoji byla nějaká žena.
„Dobrý den slečno,  já se jmenuji Jennifer a jsem vaše osobní služebná." mile se na mě usmívá. Vypadá,  že je jen o pár let straší než já.
„Já mám vlastní služebnou?" dívám se na ni s údivem.
„Jistě slečno,  každý z královské rodiny má vlastní služebnou."
„Jéžiškote, nebudeme si spíše tykat?  Říkej mi normálně Aniko. A kolik ti vůbec je,  připadáš mi hrozně mladá na práci služebné." přistoupím k ní a stejně jako ona se nepřestávám se usmívat.
„Dobře tedy.  Takže ahoj Aniko.  A je mi 20." Potřese si se mnou rokou.
„A jak to,  že jsi tak mladá a děláš služebnou. Vždyť si jen o tři roky starší než já."
„Peníze jsou potřeba." řekne sklesle,  ale po chvíli zase nahodí úsměv.
„A mám ti vyřídit,  aby si se převlékla do pohodlného sportovního oblečení.  Pak tě mám zavést do zahradní tělocvičny kde se cvičí kouzla.

Takže už mám začít trénovat kouzla.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
Ahojky, 😄 že začátku se chci omluvit,  že dlouho nebyla kapitola,  ale teď ji tu máš.😇
Co si myslíš o nových lidech,  které Anika potkala?