Kluk, který se smál

1.Osud nebo Náhoda?

Vzpomínám na ten den jako by byl včerejší. Nikdy bych nevěřila, že bych v tomhle městě dosáhla radosti a štěstí. Každý koho jsem tu poznala, tak mi vrazil kudlu do zad. Dětství zde nemohl mít nikdo příjemný a i já nejsem vyjímkou, ačkoliv rodiče se snažili, bohužel marně. Nezazlívám jim to, život není med a alespoň to vím už od školky.

Vzpomínám na to, jak oslavy mých narozenin byli prázdné a smutné a také na to, kolikrát jsem se pokusila opustit tento svět. Možná, že kdybych se narodila v jiném městě, v jiné společnosti, tak nepřijdu o své sny tak brzy.

Vše se změnilo v den, kdy se zničehonic přede mnou v supermarketu objevil středně vysoký kluk s krátkými zelenými nagelovanými vlasy s úsměvem přes celou tvář. Úsměv tady moc lidí nenosí a většinou se i lidi okolo urazí, že se někdo směje. 

Z toho  kluka zářila jakási zvláštní aura, která ve mě vzbuzovala zvědavost. Toužila jsem ho oslovit, ale ani si mě nevšiml, byl úplně mimo realitu. Byl ve své fantazii, hluboko ve své mysli a já ho nechtěla rušit. Měl modrou kostičkovanou košili, černé kalhoty a zlomyslný výraz ze kterého se jiní lidé nejspíš znepokojují. Mě však fascinoval už od prvního okamžiku, kdy jsem ho spatřila.

Sledovala jsem ho k brambůrkám, potom zmizel kdesi v obchodě a já věděla, že je pryč. Zmizel jako duch, ale já si byla jistá, že tam byl a že existuje. Když jsem se vrátila domů k počítači, protože můj život bylo sledování anime a kreslení. Ihned na sociální síti se mi ukázalo "Koho možná znáte..." a tam jako první na mě vyskočilo okénko toho kluka. Byl na té fotce dokonce v té stejné košili! Došlo mi, že aby toto byla náhoda, tak by svět musel být šílený. Ne, já dobře věděla, že v tomhle hraje hlavní roli osud a že toho kluka, který se smál jsem nepotkala jen tak. 

Jenže lze věřit v osud? Otázky jestli ho vůbec bude zajímat nějaká kráva, co mu píše, že ho  viděla v sámošce. "Kašlu na to! Prostě mu napiš!" řekla jsem si tehdy. Vypínala jsem si i komentáře, když jsem na sociální síť přidala novou fotku. Taky k čemu názory druhých, když stejně nejsou příjemný  fakt, že nejsem modelka vím. Vlastně mohu se utěšovat tím, že modelky jsou zlatokopky. 

Tenkrát, když jsem mu poslala zprávu a žádost o přátelství, vůbec jsem nečekala, že se celý můj život změní, ačkoliv bylo jistý, že se nejedná o náhodu, ale nýbrž to shledání nám bylo osudné.

"Lidé budou vždy užírat sebe a nebo ostatní"