půlnoční slunce mě hřeje do tváře
nořím lokty do mléčného světla
neschopna pochytit ono kouzlo okamžiku
cítím příliš moc na to abych ještě něco cítila
strhávám si kůži z těla abych zjistila
co ze mě vlastně ještě zbylo
.
.
.
něco jsem obětovala
něco darovala
něco prodala
a něco zavrhla
teď už se porovnávám i se svým vlastním stínem
dýchám si na záda a s napětím sleduji
jak mi chloupky na krku vstávají hrůzou
- 21.3./19
Přeji vám všem nádherný Světový den poezie! 🌟
ČTEŠ
rozpolcená - sbírka poezie II.
Poetrymá druhá sbírka poezie, ve které se snažím poskládat roztříštěnou zpátky dohromady . . . - všechny obrázky jsou převzaty z Pinterestu
