Navždy vlky se srdcem lva-Bestie z hlubin

Budeš mi chybět, Marku

Podivně a nechápavě se na mě kouknul. ,,Ne, proč by jsme to dělali? Zabijeme jen ty kteří je zabili, nemůžeme zabíjet jen tak, to by jsme byly stejní jako vy. Nejspíš i horší." Sklesl mu pohled. ,,Proč nám ten pán tedy vyhrožoval?" ,,Jen tak to z vás doopravdy dostane, pokud to někdo z vás udělal tak se splaší. Má strach, bojí se. Nakonec bude zabíjet všechny kolem sebe." Podíval se na mě. ,,My víme že ty to nejsi, ale někdo z tvé smečky ano." Poté se zvednul a odešel. Co teď nastane? Mám v hlavě zmatek...  

Pohled Michala:

Dost mě mrzí jedna věc, Marek nám nevěří. Myslel jsem že jsme aspoň trochu přátelé, že nám aspoň věří. No...zřejmě jsem se spletl. Co Marek předvedl nejsem schopný ignorovat. Teď nám sice jen nevěří...ale co bude potom? Já vím to své, teď nám nevěří, potom nám bude ubližovat a nakonec zabíjet. Nehodlám ztratit život za něco za co nemohu. Odejdu, navždy. Přišel jsem do našeho úkrytu. Všichni na mě pohlédly. Jen abych vám řekl pro informaci, máme jiný úkryt, odešli jsme od všeho starého. Šli jsme do jeskyně. Jak jsem si jinak nemohl nevšimnout tak jejich výrazy byly překvapeni. Nejspíš čekali Marka. Zamračil jsem se a šel k mému kufru, začal jsem balit všechny věci, ať to byly věci na památku nebo věci na sebe. Vše jsem do kufru narval. ,,Kam jdeš? Co děláš?" Zeptal se mě Patrik. Chvíli jsem stál k nim zády. Poté jsem se otočil. ,,Co myslíš že dělám? Toto je kufr, to co je v něm jsou moje věci. Došlo ti to? Jestli ne tak by jsi měl přemýšlet víc." Otočil jsem se zpátky ke kufru. Zkoušel jsem ho zavřít, nešlo mi to. ,,Proč? To chceš odtud utéci? Počkat, ty chceš utéct, tím pádem utíkáš před těmi mrtvolami." To jsem se naštval. Rychlostí blesku jsem kufru ihned zavřel a naštvaně jsem se otočil na Patrika a ostatní. ,,Ne, odcházím kvůli Markovi. Nebudu tu čekat dokud se z něho nestane blázen a nebude svojí smečku vraždit. Já k němu nepatřím a jestli jsi někdo myslel že jo tak se pletl!" Zařval jsem tak že všichni byly v šoku, ,,Takže odcházíš kvůli mě? Dobře tak si běž a už se nevracej" Podíval jsem se ke vchodu, byl tam Marek. Z pohledu bylo vidět že měl v očích smutek, vztek a bolest. ,,Taky že půjdu a neboj, nevrátím se!" Poslední slovo jsem přímo zakřičel že by nebylo možný kdyby to neslyšelo město. Vzal jsem kufru a opatrně, ale silou jsem bouchl s ramenem do Marka. ,,Budeš mi chybět Marku" řekl jsem co nejvíc potichu aby to neslyšel Marek. "Ty mě taky Michale" Zaznělo mi v hlavě. To jsem byl už ve východu, naposledy jsem se otočil a podíval na všechny tváře. ,,Sbohem." Můj pohled se střetl s Markovým pohledem. Dělám chybu? Co když ano? Potom se už nemohu vrátit....Chvíli jsem uvažoval zda to udělám. Pokud překročím tuto hráz tak musím odejít...udělám to?

Pohled Marka:

,,Budeš mi chybět Marku" Řekl to co nejvíc potichu, nejspíš tak abych to neslyšel, ale já to dobře slyšel. "Ty mě taky Michale" Řekl jsem mu do hlavy. Teď mi nezbývalo nic jiného než se modlit. Stál před hrází, potichu jsem se modlil ať to nedělá, ať tu zůstane. Ať se otočí a řekne že si to rozmyslel, asi po 1 min. bylo rozhodnuto, Udělal krok v před. Překročil hráz, odešel.  Mé pocity byly nepopsatelné, ztratil jsem někoho komu jsem věřil vždy nejvíc. Ztratil jsem Michala. Pohlédl jsem za sebe, všichni se na mě dívali a tázavým pohledem se mě vyptávali. Nepotřebovali slova, vyčetl jsem jim do z očí. ,,Nemám chuť do řešit. Běžte domů." Odešel jsem poté i já. Ne však navždy...

Ahoj! Vítám vás u další části příběhu. Nakonec to teda nekončí, ale pokračuje díky vám! Nesmím však zapomenout na Deniku902. Děkuji ti moc! Děkuji i vám!