Navždy vlky se srdcem lva-Bestie z hlubin

,,Hledal jsem ve všech mých knížkách a..."

Pohled Verna (Otec Denyho a Metyho):

Povzdechl jsem si. Ten kluk je jedno velké překvapení! Jsem ale rád že se probudil, chcete říct pravdu? Bál jsem se o něj. Přece je to jenom teenager a má hodně přátel, rodinu a celý život před sebou. Vím, že mu musím pomoct...ale jak? Momentálně jsem ve své pracovně a listuji v několika knížkách o vlkodlacích abych něco našel. Už listuji asi 16-tou knížku a stále nic. Nevím zda o tom něco mám, ale snad ano. 

O tomto jsem ještě nějak extra neslyšel, ale vím že se to již asi 3x stalo. Unaveně jsem se posadil do mé židle a protřel si dlaněmi obličej. Jestli nic nenajdu nebudu vědět jak pomoct Markovi. Fajn! Dost sebelítosti a špatného myšlení! Já něco najdu, ať to stojí cokoli! Zakřičel jsem na sebe v duchu a začal znovu listovat v dalších knížkách.

Marek:

Tma, všude okolo mě je tma a pak uslyším z dálky hlasy. Stále opakovali ať si vzpomenu, ale já nevěděl na co. Zmateně jsem se koukal do všech stran. Všude byli úryvky z mého dětství, ale taky to co jsem si prožil. Rose, smečka, útěk a válka. První pusa, škola a první pocity. Vše....vše se mi zobrazovalo přímo před očima. 

,,Co...je zas tohle?" Šeptl jsem zmateně. Takhle to vypadá když člověk umírá? Zobrazují se mu úryvky z minulosti? Jak špatné tak i dobré? Jak to že umírám? Celý hořím...špatně se mi dýchá a já se potom kouknu na poslední, červeně zářící úryvek...ale ne. Tohle není z minulosti. Nebo jo? Opravdu jsem umřel? Podíval jsem se blíž...počkat! Já jsem zabil Rose?! To...to ne! To já ne!!!

Začal jsem panikařit a chytl jsem si silně hlavu. Je to jen sen....je to jen sen. Opakoval jsem si stále dokola a pomalu tomu začal věřit. Přeci já bych nikdy Rose neublížil...nikdy.

Rychle jsem si sedl a otevřel oči. Zhluboka jsem dýchal a koukal se před sebe. Byl...byl to jen sen. Značně jsem si oddychl. Pomalu jsem se zvedl z postele a šel ke dveřím, které jsem otevřel. Vykoukl jsem na dlouhou chodbu čekajíc že někoho spatřím. Bohužel, nebo naštěstí tam nikdo nebyl. Vkročil jsem do chodby a hned za sebou dveře zavřel. Asi hlasitěji než jsem plánoval protože se ze zdola ozval následně hlas.

,,Je tam někdo?" Slyšel jsem hlas, ale nedokázal jsem to k nikomu přeřadit. Šeptem jsem zanadával a šel ke schodům. Nahnul jsem se přes zábradlí a spatřil Michala jak se na mě šokovaně dívá. Pokusil jsem se o úsměv, ale byl tak trochu smutný.

,,Ahoj..." Šeptl jsem do ticha které tam panovalo.

,,Marku..." Vyslovil mé jméno šeptem, stále šokujíc pohledem na mě. ,,Marku!" Vykřikl a hned si to hnal po schodech nahoru, kde mě následně pevně k sobě přitiskl.

,,Ať mě neuškrtíš!" Řekl jsem se smíchem.

,,Tak moc jsem se o tebe bál." Řekl mi a já ucítil jak mi pomalu na zádech mokne tričko.

,,Šššš...už je vše dobré." Šeptl jsem a hladil Michala po zádech. Po tom co se uklidnil a přestali se objímat jsme šli pomalu dolů do obýváku kde všichni seděli a povídali si. Byl to tak krásný pohled, který mi vytvořil úsměv na tváři. Když jsme tam stáli už nějakou dobu a sledovaly tu krásu tak mě spatřila i Rose.

,,Marku!" Vypískla a hned byla u mě objímajíc mě kolem krku a zasypávaní polibky na krk.

,,Rose..." Šeptl jsem a nadechl jsem se té báječné vůni. Té vůni, co má jenom a pouze Rose. Když jsem se se všemi objal a přivítal, dokonce i s rodinou lovců, tak jsme si sedli a já začal vyprávět co vše se z mého pohledu událo když jsme spolu nekomunikovali. Oni mi zase řekli o tom svým plánu a dohodě s lovci. Povídali jsme si dlouho, až do doby kdy přišel pan Vern a řekl mi něco, co mě dostalo.

,,Hledal jsem ve všech mých knížek a..."

Pokračování příště!

Tak, tady to useknu. Snad se vám díl líbí, i když moc záživní není. Děkuji ještě jednou za vaši úžasnou podporu a oznamuji vám že aspoň vždy 1x-2x týdně bude nový díl. Zatím příště ;-)