13 patro

2.

Uprostřed noci mě ale probuli kroky. Bylo to jako by někdo chodil přímo nade mnou. Bylo to děsivé. K děsivým, tajemným krokům se přidala ještě bouřska venku za oknem. Vyděšeně jsem si přitáhl nohy k sobě a klepal se strachy. Když vše neustávalo ani po chvíli zvědavost mi nedala a já se rozhodl zjistit pravdu o  13 patře. Potichu jsem se převlékl abych nebloudil po chodbách v pyžamu a "hrdině" jsem se vydal na chladnou chodbu našeho paneláku. Šel jsem tiše až k výtahu do kterého jsem nastoupil a koukal na tlačítka. Koukl jsem tam kam před tím koukal chlapec a opravdu bylo tam. Tlačítko 13 patra. Rozklepaně jsem na něj kliknul a nechal jsem se dovést do osudného patra. Celou cestu jsem se bál a nebyl si jistý, ale byl jsem zvědavý a to hodně. Nakonec jsem dojel a přede mnou a opět rozprostřela osudná chodba. Bál jsem se ale nakonec vešel. Byla to chodba podobná té ve které bydlím já, ale i tak byla jiná. Stěny byli černé, dveře měli barvu jako stěny a tak s nimi splívali. Jediné světlo co tu bylo tvořili svícny připevněny jako lampy na stěnách. Nejistě jsem procházel a koukal kolem. Došel jsem až na konec chodby byli tam dveře. Pomalu jsem na ně dal ruku a chystal se zaklepat zda tam někdo je, jenže se za mnou ozvali kroky a mě stuhla krev v žilách. Nedovedl jsem se ani pohnout natož otočit. Brzy jsem ucítil cizý dech na svém krku. Moje srdce bilo jako splašené že já hlupák sem chodil. Co se mnou teď bude? Zabije mě ta osoba? Kdo to vůbec je? Nakonec dech zmizel a kroky se pak ode mě začalo vzdalovat. Pak jsem slyšel jen jak někdo otevírá dveře a mizí. Oddechl jsem si a následně jsem zaklepal na dveře přede mnou. Nikdo se neozval tak jsem zkusil otevřít a to co jsem uviděl potom mě celkem vyděsilo. Byla to velká místost, vedlo do ní několik dveří. Uprostřed té místnosti seděl chlapec. Měl blonďaté vlasy, pruhovaný župan a zjevně i jakési červené kraťasy. Byl zády ke mě takže jsem moc dobře mohl vidět jak mu z jizev na zádech cosi vylézá.

Bylo to děsivé. Nevěděl jsem co se děje. Chtěl jsem utíkat, ale mé nohy se ani nehli. Najednou se věci roztoucí z jeho zad roztáhli a mě došlo že to jsou křídla.

Leknutí jsem lechce nadskočil a abych zabránil křiku zakryl jsem si pusu rukou. Jenže si mě i tak všiml a ohlédl se na mě.

V ten moment jsem se otočil a vyděšeně vyběhl ze dveří mísnosti. Že já sem vůbec chodil. Běžel jsem chodbou a stále za sebou slyšel kroky. Najednou jsem nemohl ani najít výtah. Jak jsem se mohl stratit v chodbě co vede jen rovně? Jaká je skutečná záhada 13 patra? Běžel jsem vyděšeně stále dál a kroky nabývali na hlasitosti stejně jako můj tlukot srdce. Už už jsem v dálce viděl výtah a ještě jsem zrychlil, když tu náhle těsně před výtahem se mé nohy zasekli. Ne ne ne! Nevěděl jsem co mám dělat. Nešlo jít v před, nešlo se otočit, nešlo nic jen stát a vyděšeně koukat. Kroky za mnou najednou ustali a mě došlo že daná osoba stojí přímo za mnou. Srdce mi bušilo, oči mi kmitali ze strany na stranu a já chtěl domů tím výtahem co se právě zavíral. Ucítil jsem dech na svém krku a cítil jsem jak se mi objevila husina. Myslel jsem že už bude konec, že teď zazvoní budík a ja zjistím že to byl sen. Jenže před míma očima se objevili dlouhé prsty a já brzy cítil chlad na svém obličeji. V ten moment jsem se ponořil do tmy.